Duchovní život, knihy, názory, komentáře, úvahy, zprávy
Propad do temnot a úzkostí
V říjnu jsem vyrazila na plicní oddělení doplnit si zásoby antiastmatik. Lékaře jsem o zhoršení stavu zatím neinformovala. Stále jsem doufala, že se to upraví samo.
Denně jsem se probouzela v záchvatech kašle, někdy i s migrénou a zvracením. Děsila jsem se každého nového dne. Musela jsem vynaložit všechny síly, abych dokázala vstát a dorazit do školy.
Hned po návratu domů jsem si lehla a doufala, že se z toho dostanu. Během odpoledne nastalo mírné zlepšení, ale asi jen proto, že jsem několik hodin nehybně ležela. Druhý den ráno jsem měla pocit, že by to mohlo být lepší, dokud jsem nevstala. Stačilo několik kroků, dráždění na průduškách se obnovilo a kašel opět propukl. Vždy se mi vynořila intenzívní myšlenka, proč se v takovém stavu ještě modlit za církevní představitele, kterým jsem stejně lhostejná, mých obětí a utrpení si neváží, ostatně o nich ani nevědí. Tyto myšlenky, vnuknuté možná ďáblem, moje utrpení ještě ztížily.
Každý den se opakoval stejný scénář. Ráno a dopoledne zhoršení a pocit beznaděje, odpoledne a navečer mírné zlepšení a jiskra naděje, která druhý den zase zhasla. Přece nemohu trávit každé odpoledne v posteli, když mi to navíc ani nepomáhá.
Během víkendu se kašel vždy vystupňoval, asi proto, že jsem se ho v týdnu vší silou potlačovala. Znemožňovalo mi to účast na liturgii. Pobyt ve studených prostorách můj kašel zhoršoval, navíc jsem jím rušila. Kašel byl někdy tak silný, že jsem nemohla ani na nedělní mši. Propadala jsem se opět do izolace a kladla Bohu otázku, co je tohle za zasvěcený život.
Z lékárny jsem si nosila kvanta léků proti kašli, které stály dost peněz. Také na antiastmatika byl ne zrovna nízký doplatek. Prášek, který jsem denně inhalovala, dráždil sliznici jazyka, zbytky mi občas uvízly v krku a působily dlouhotrvající chraptění, sípání a výpadky hlasu.
V prosinci odešel třetí ročník vyšší školy na odbornou praxi, odpadlo mi několik hodin. Čekala jsem na to jako na vysvobození. Doufala jsem, že se můj stav konečně zlepší. Nakonec jsem měla co dělat, abych odučila i ten snížený počet hodin. Kašel trval.
(......)
Začala jsem se smiřovat s tím, že mi otec Ladislav nepomohl. Nechala jsem Ladislava Ladislavem a vyrazila na plicní oddělení. Lékař mě bral vždy hned na řadu, tentokrát měl nějakou delší návštěvu. Když jsem seděla v čekárně, vynořila se mi prudce otázka, co nemocní ze života vlastně mají. Nemoc jim bere sílu a energii, komplikuje pracovní a profesní život, ničí mezilidské vztahy, utrácejí těžce vydělané peníze za léky a ještě přicházejí o čas návštěvováním lékařů a sezením v čekárnách. Kdo jim to vrátí, nahradí, vykompenzuje?
Lékař se rozhodl nasadit radikální léčbu. Předepsal mi silnější antiastmatika, lék s protizánětlivým účinkem a Codein pro výjimečné případy. Kašel konečně trochu ustoupil, ale dráždění na průduškách zůstalo. Musela jsem neustále myslet na to, abych se uprostřed řeči nerozkašlala, což mi komplikovalo kontakt s okolím.
V únoru začala výuka. Nové léky kašel sice tlumily, ale pouze dokud zátěž nepřesáhla určitý stupeň. Denní výuku jsem ještě nějak zvládla. Jakmile však přijeli obávaní dálkoví studenti a musela jsem mluvit o několik hodin déle, začal se ozývat. Během výuky jsem ho ještě nějak potlačila, ale po příchodu domů propukl s plnou silou. Nyní to probíhalo přesně naopak - dopoledne jsem pociťovala zlepšení, odpoledne se stav prudce zhoršil.
(......)
Moje respirační potíže doprovázely rostoucí úzkosti a panické stavy. Děsila jsem se hlavně úrazu nebo vážné nemoci. S tím jsem už měla ostatně zkušenost.
První závan tohoto strachu jsem prožila před mnoha lety, když jsem musela přelézt vrata jedné tenkrát neobsazené fary na kraji města, kde nás pozdě večer po bohoslužbě omylem zamkli. Vyprávím o tom v předchozí knize. Byl třeskutý mraz, při přelézání mi ztuhly ruce a nohy, uvízla jsem nahoře na zledovatělých vratech. Vrata se nebezpečně kymácela, nebo se mi to aspoň zdálo. Najednou jsem si plně uvědomila, že jsem v tom městě úplně sama, bez rodičů nebo jiných blízkých příbuzných. Ovládla mě panika, co když že spadnu, zlomím si nohu nebo ruku a skončím bezmocná v nemocnici.
Tenkrát ten pocit trval jen několik minut, byť nekonečných. V tomto období mě začal provázet trvale a nepřetržitě. Srdce se mi v hrudi svírá, přepadly mě hrůzy smrti, padá na mě strach a chvění, zděšení mě zachvátilo (Žl 55, 5-6).
(.......)
Uplynul duben, tlak povinností a stresů polevil. Pracovní zátěž můj zdravotní stav sice působila negativně, zároveň mě ale nutila vnitřní problémy potlačovat a odsouvat. Ty se však mezitím nahromadily, nastal přetlak. Bylo to jako protržení hráze, rozpínání stlačeného balónu nebo jako když se náhle otevře kotel přeplněný horkou, syčící párou. Strachy a úzkosti vyvřely prudce na povrch jako rozžhavená láva z čerstvě procitlé sopky, zahltily mě a zaplavily.
Poprvé po dvaceti pěti letech jsem zapochybovala o svém prvním setkání s Bohem. Zážitek na počátku konverze se mi rozplynul, připadal mi jako nějaký vzdálený sen, jako omyl a sebeklam. Jenže právě na tomto zážitku stála i padala moje víra. Jestli jsem přestala věřit i tomu prvotnímu zážitku, co mi zbývá? Toto je konečná stanice. Z toho se nemohu nikdy dostat.
S bezmocným zděšením jsem hleděla, jak slabý plamínek mé víry zhasíná. Zůstal jen doutnající knot, který se nakonec také rozplynul ve tmě. "Jako rouchem se temnotou oděl, zahalil se do tmavých vod, do hustých mračen" (Žl 18,12).
Náhle mne intenzívně napadlo, že Bůh neexistuje, ani věčnost ani nebe.V té chvíli se mi země rozhoupala pod nohama, zdálo se mi, že puká a praská, a svět se otřásá v základech. "Zachvěla se a zatřásla země, zakolísaly základy hor a zachvěly se, neboť vzplál hněvem" (Žl 18,8)
O pekle jsem kupodivu nepochybovala, naopak. Myšlenka na peklo a věčné zavržení mi zcela vyplnila mysl, pronikla každým mým nervem, probodla mě skrz naskrz a naplnila smrtelnou hrůzou. Zdálo se mi, jako kdybych zahlédla ve tmě odlesk pekelného plamene, z něhož přiletělo několik žhavých jisker. Stravoval mě oheň, o kterém jsem netušila, odkud vzešel, kdo ho zapálil, jak ho uhasit nebo jak mu uniknout. "Vystoupil kouř z jeho chřípí, sžírající oheň z jeho úst, žhavé uhlí od něho vzplálo" (Žl 18,9)
Moje nitro se proměnilo ve spálenou, vyprahlou poušť. Připadalo mi, že se mi rozpadá duše a rozkládá tělo, že umírám nekonečnou smrtí. "Než jsem však milému otevřela, můj milý odbočil jinam. Život ze mě prchal, když ke mně mluvil. Hledala jsem ho, a nenalezla, volala jsem ho, a neodpověděl mi" (Pís 5,6).
Duše v tomto stavu nenajde pomoc, i když ji hledá všude. Je asi Boží vůlí, aby ji nenašla. Nakonec ji přestane hledat, noří se sama do sebe, do svého zoufalství a agónie, ochromený hrůzou, že se z toho trýznivého stavu nikdy nedostane a že v něm zůstane navěky.