Situace před uzdravením

Sám šel den cesty pouští, až přišel k jednomu trnitému keři a usedl pod ním; přál si umřít.

Řekl: „Už dost, Hospodine, vezmi si můj život, vždyť nejsem lepší než moji otcové.“

Pak pod tím keřem ulehl a usnul. Tu se ho dotkl anděl a řekl mu: „Vstaň a jez!“ Vzhlédl, a hle, v hlavách podpopelný chléb, pečený na žhavých kamenech, a láhev vody. Pojedl, napil se a opět ulehl.
Hospodinův anděl se ho však dotkl podruhé a řekl: „Vstaň a jez, máš před sebou dlouhou cestu!“
Vstal, pojedl, napil se a šel v síle onoho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí až k Boží hoře Chorébu (První kniha Královská).

Ó NOCI, STŘEŽILA JSI!

Kéž bys protrhl nebe a sestoupil! Před tvou tváří by se rozplynuly hory.

Sestoupil jsi a před tvou tváří se rozplynuly hory. (Prorok Izaiáš)

11. září v sobotu odpoledne se měla v Třebenicích u Litoměřic konat zádušní mše za otce Ladislava. Místo bylo snadno dosažitelné - rychlíkem do sousedních Lovosic, odtud několik minut autobusem. Nějaká nepříjemná a nečekaná dobrodružství tedy nehrozila. Navíc hlásili krásné, letní počasí.

V pátek večer jsem padla do postele, již první dny školního roku mě vyčerpaly. Nový předmět, desítky nových studentů, uzavírání ukončeného ročníku a zahajování nového.

Ani jsem nepočítala s tím, že se v hodinu Ladislavovy smrti probudím. Ale nahromaděná únava způsobila, že jsem usnula, jako když mě do vody hodí, a v určenou hodinu jsem byla vzhůru. Pomodlila jsem se ranní chvály o mučedníkovi a bolestný růženec, pak jsem si ještě na chvíli lehla.

Probudila mě záplava slunečních paprsků bušících do oken, za nimiž zářilo oslnivě modré nebe.

Náhle mě přepadla děsivá myšlenka. Co když se jednou probudím a zjistím, že jsem ochrnula od hlavy k patě? Zjitřená fantazie mi začala vykreslovat pomalý průběh umírání do všech detailů. Snažila jsem se tu nesmyslnou představu zahnat, ale vrhla se na mě a zaťala se mi do hrudi jako pařát. Bylo mi špatně fyzicky i psychicky, úzkostí jsem se dusila.

Ty snad není pravda, co tě všechno nenapadne, vyčítala jsem si. Jsi už zralá na psychiatra.

Můj vnitřní stav kulminoval, ale směrem ke dnu. Nevím, jestli bylo možné cítit se ještě hůř.

Neměla jsem chuť někam jet. Nakonec jsem si řekla, že venku je krásně a Třebenice nejsou daleko. Proč si neudělat pěkný výlet a aspoň na chvíli přijít na jiné myšlenky.

Vlak jel podél Labe, které se vinulo mezi strmými skalami a zelenými kopci. Podobalo se tekoucímu zlatu a stříbru. Na mírně zvlněné hladině tančily sluneční paprsky, světlo a stín hrály svou oblíbenou hru. Vnímala jsem to matně, vzdáleně a zamlženě, jako kdybych hleděla ze záhrobí.

Přijela jsem do Lovosic a přesunula se na sousední autobusové nádraží. Bylo rozpálené sluncem jako Vranov před několika týdny.

Autobus do Třebenic měl jet za chvíli. Nemohla jsem najít příslušné nástupiště. Předpokládala jsem, že je poznám podle čekajících lidí, ale rozžhavené nádraží zelo prázdnotou.

Napadlo mě, že jsem si to možná zjistila špatně. V tom případě nebude problém sednout do vlaku a jet zpátky. Sice jsem ztratila spoustu času, ale co nadělám. Měla jsem dobrý úmysl. Jestli otci Ladislavovi nevadí, že moje cesta skončila na rozpáleném autobusovém nádraží, mohu se otočit na podpatku a jet zase domů.

V nitru jsem tušila, že to tak hloupě neskončí. Jako to neskončilo hloupě ani před rokem cestou do Kunštátu, když jsem hned za Brnem uvízla v dopravní zácpě.

Tušení mě nezklamalo. Ladislav měl pro mne už připravené dobrodružství, které mělo mou současnou životní a duchovní situaci podstatně změnit.

Pohled na liduprázdné nádraží rozžhavené do běla ve mně vyvolal zlost. Zahrnula jsem otce Ladislava výčitkami - že měl na mne přehnané nároky a na můj zdravotní stav nebral ohled. Co teď říká mé současné situaci? Pokud je se mnou ještě vůbec v kontaktu, jestli se mnou ještě nějak pracuje. Pokud ano, ať mi dá nějaké znamení.

Tehdy mu na to řekli někteří ze zákoníků a farizeů: "Mistře, chceme od tebe vidět znamení." On však jim odpověděl: "Pokolení zlé a zpronevěřilé si hledá znamení; ale znamení mu nebude dáno, leč znamení proroka Jonáše. Jako byl Jonáš v břiše mořské obludy tři dny a tři noci, tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země." (Mt 12,38-40)

S tím znamením jsem to nemyslela vážně, šlo jen o momentální citové hnutí. Jaké znamení by mi P. Ladislav měl dávat a proč? Pustila jsem to zase hlavy. V té chvíli jsem netušila, že Ladislav hozenou rukavici právě zvedl a znamení mi dáno bude.

U východu z nádražní haly se objevily dvě osoby a zamířily k jednomu nástupišti. Za nimi přicházeli další. Vzápětí přijel autobus na Třebenice.

Nastoupila jsem a pokračovala ve vzrušeném vnitřním rozhovoru s Ladislavem.

Silnice oslnivě svítila a sbíhala se do jednoho bodu. Sluneční paprsky proudící z azurové klenby dopadaly na plochou krajinu podobnou vyprahlé stepi. V dálce se rýsovalo několik modře zbarvených kopců. Proměňovaly monotónní ráz krajiny až dramaticky. Působilo to kontrastně.

Vystoupila jsem na zastávce na kraji Třebenic a vydala se mírně stoupající ulicí mezi domky a zahrádkami směrem ke kostelu. Ze zahrad stoupala vůně zrajícího ovoce a proudících šťáv. V dálce se tyčil kopec Košťal se zříceninou gotického hradu. Nade mnou přeletělo hejno černých ptáků, na moment zakryli větší část oblohy.

Vzpomněla jsem si na první výročí Ladislavovy smrti. Tenkrát se spustil náhlý déšť, pak jsem se zamotala do větví keře obsypaného bzučícími včelami a čmeláky. Snad si Ladislav tentokrát nechá případné vtipy od cesty. Že jsem ho před chvílí žádala o nějaké znamení, na to jsem už zapomněla.

Ale na nějaké vtipy nebo znamení to nevypadalo. Bylo poklidné sobotní odpoledne, počasí připomínalo prázdniny. Obyvatelé pracovali nebo odpočívali na svých zahrádkách, několik obchodů s potravinami a smíšeným zbožím mělo otevřeno. Kolem stolků u hospod seděli chlapi a popíjeli z půllitrů vychlazené pivo. Nic nenasvědčovalo, že je výročí zavraždění místního kněze.

Pod schody u kostelního vchodu ležela nazlátlá vrstva prvních podzimních lístků, pohazoval jimi mírný vánek. V kostele se modlilo několik žen růženec. Postupně přicházeli další návštěvníci, ale moc jich nebylo.

Pod klenbou kroužil zmateně ptáček, který vletěl omylem do kostela, a teď nevěděl, jak se dostat ven.

Mše začala. Kněz mluvil o mučednictví, zmínil se také o vnitřním mučednictví srdce. V té souvislosti se mi vynořil zážitek před rokem v kunštátském kostele - jak se ke mně blížil biskup a podával mi kytku, podobně jako ke Kateřině Sienské přicházel Kristus, aby jí udělil nejdřív viditelná a pak neviditelná stigmata.

Jinak si už na nic nepamatuji, protože následující události všechno překryly. V té chvíli to však ještě vypadalo na příjemně strávené odpoledne. Zatím jsem netušila, že pohodový výlet se brzy změní v napínavé dobrodružství.