Strach a úzkost před zasvěcením

Zbývalo už jen absolvovat duchovní cvičení. Přihlásila jsem se na exercicie pro řeholnice a zasvěcené osoby vedené biskupem Posádem, které se měly konat na mariánském poutním místě Vranov u Brna.

                                                                xxxx   

Na Vranově mi však tyto dávno vytěsněné vzpomínky náhle vypluly z hloubek zapomnění. Vyvalily se jako žhavá láva z oživlé sopky, vrhly se na mě jako smečka hladových vlků. Najednou jsem se svého brzkého zasvěcení, po němž jsem tolik let toužila, zalekla. Vědomí, že se má se mnou spojit vznešený Stvořitel, mě naplnilo zděšením. Vždyť jsem jen tvor, pozemský červ, pouhé nic ve vesmíru. Pocítila jsem silně svou hříšnost, nízkost a ubohost. Dosud jsem se zpovídala z běžných chyb a všedních hříchů, ale jinak jsem si svou hříšností hlavu nelámala. V těch dnech a na tomto místě na mě dopadla jako těžké břemeno. Připadala jsem si nakažená skrz naskrz jako malomocný. Do takového smetiště a hnojiště uprostřed mé duše má přijít nekonečný Bůh. V nitru mi stále zněla antifona zpívaná při zasvěcení: "Jsem zasvěcena tomu, kterému slouží andělé, před jehož krásou bledne slunce i měsíc."

Vybavil se mi Šimon Petr, jak po zázračném nočním rybolovu padl Ježíšovi k nohám se slovy: "Odejdi ode mne, Pane, vždyť jsem člověk hříšný!"

Potom se mi vynořil zděšený úžas proroka Izaiáše před jeho povoláním do Boží služby: "Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů, mezi lidmi nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Hospodina zástupů!" V tom momentu jsem se s vnitřním pocitem proroka hluboce a trvale ztotožnila.

Ve zpovědi jsem svěřila otci biskupovi, co ohledně své minulosti prožívám. Doporučil mi totéž co předchozí kněží - abych se k tomu nevracela.

Duchovní program byl zajímavým způsobem přerušen. Pan biskup měl telefonát, že na Vranov míří tři slovenští biskupové, kteří ho předtím hledali marně v Českých Budějovicích. O něco později klášterním tichem pronikl zvuk motoru, na rozpálený dvorek přijelo auto a vystoupili tři církevní hodnostáři - jako tři muži v ohnivé peci z knihy Daniel. Vzápětí vyběhl biskup Pavel a byli tam čtyři. Když král Nebúkadnesar podle knihy Danielovy pohlédl do ohnivé pece, místo tří mužů, které tam spoutané nechal hodit, spatřil čtyři, kteří se procházeli uprostřed plamenů, a "ten čtvrtý se svým vzhledem podobal Božímu synu" (Dan 4,24).

Dny po exercíciích plynuly neobyčejnou rychlostí. Dvacet pět let jsem klopýtala za něčím, co se mi vzdalovalo jako fata morgána a prchalo přede mnou jako můj vlastní stín. Vytoužená chvíle se nyní nezadržitelně blížila jako vzedmutá mořská vlna. "Hle, přivalím na ně blaho jako řeku." Měla jsem pocit, že se pode mnou propadá země a na hlavu mi padá nebe. Nedokázala jsem vydržet chvíli na jednom místě ani u jednoduché činnosti. Ze všech stran jsem slyšela sílící Boží hlas. Ozýval se i z hloupých a stupidních písniček v rádiu, které mi nikdy nestály za pozornost. Nyní v nich byl skrytý a hluboký smysl, například v písni "Přejdi Jordán, řeku všech nadějí".

Neustále jsem si četla obřad zasvěcení. S každým přečtením ve mně rostl pocit, že se v něm neorientuji. Cítila jsem se jako student, který se dlouho poctivě připravoval, ale látka se mu těsně před zkouškou vypařila z hlavy. Texty, jimž se učil, najednou vnímá, jako kdyby je viděl a četl poprvé.

V předvečer mého zasvěcení kněz naší farnosti sloužil na tento úmysl mši. Byla to poslední mše v životě, kterou jsem prožívala jako nezasvěcená. Připadala jsem si jako ve snu a v mlze, vnímala jsem se jako nějaká cizí, neznámá osoba. Takové pocity jsem před zasvěcením nečekala.