Květná neděle a Svatý týden

 MARANATHA
Přijď náš Pane

Hosana! Požehnaný, který přichází
ve jménu Páně! Hosana na výsostech!

Ježíš Kristus způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno - na nebi, na zemi i pod zemí - a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus je Pán. (Filipanům 2,6-11)

Nastal čas velkonočních svátků.
Pán ubírá se na oslátku
do města k svaté oběti.
Zas Jeruzalém plný slávy!
Zas velechrám! A davy, davy
ve stále větším napětí.
Čekají - vědí nač. "Už jede!"
Smrtelně vážný, tváře bledé,
Pán vjíždí jednou z městských bran.
A davy se v tom okamžiku
dávají do jásavého křiku.
"Ať žije král!" zní ze všech stran.
"Hosana Synu Davidovu!"
volají poznovu a znovu
ze stromů, z oken, plochých střech,
až otřásá se Jeruzalém.
Snítkami oliv, listy palem
cestu mu stelou napospěch.
V tom holdování prostoduchém
sen otrocký se vznáší vzduchem:
- Teď pomine nám strast a žal!
Vždyť zemře-li kdo, zase vstane!
Dny jako stoly obtěžkané
nám prostře divotvorný král.
A jenom duše Mariina
z vítězoslavné jízdy syna
necítí radost, ale děs:
že za vším jásotem už nyní
přípravy temné kdosi činí,
temnější než sám Herodes.
Ba, jsou tu z mocných světa mnozí,
kdo slávy Kristovy se hrozí.
V srdcích jim syčí rajský had:
- Než vypadne nám z rukou vláda,
nutno ta kořící se stáda
odloudit, koupit, obelhat!
Václav Renč - Popelka nazaretská

Pojďte a vystupme spolu na Olivovou horu, pospěšme naproti Kristu vracejícímu se dnes z Betánie a kráčejícímu dobrovolně vstříc svému svatému a požehnanému utrpení, aby tak dovršil tajemství naší spásy.
Přichází tedy, dobrovolně se vydává na cestu do Jeruzaléma. Je to ten, který kvůli nám sestoupil z nebe, aby nás ze dna bídy povznesl spolu se sebou "vysoko nad všechna knížata, mocnosti, síly a jak jen se jmenují"
(Ef 1,21).
Nepřichází však jako někdo na vrcholu slávy, s pýchou a okázalostí. "Nebude se hádat, ani křičet, na ulicích nikdo neuslyší jeho hlas" (Mt 12, 19; Iz 42,2) , ale bude mírný a pokorný, jeho příchod bude zdobit prosté chování i vzhled.
Nuže tedy, pospěšme spolu s tím, jenž chvátá k svému umučení, a napodobme ty, kteří mu vyšli vstříc. Ne však tím, že bychom mu na cestu prostírali olivové ratolesti, koberce, pláště nebo palmové větve, ale tím, že my sami se mu podle svých sil prostřeme na cestu, s duchem zkroušeným a s upřímným srdcem i pevnou vůlí, abychom přijali přicházející Slovo, abychom do sebe pojali Boha, i když ho nikdy nelze obsáhnout.
Vždyť ten, jenž je mírný, má radost, že se nám mohl ukázat ve své mírnosti. "Zapadl" (Žl 68) do naší naprosté nicotnosti, aby mohl přijít a důvěrně se s námi stýkat a pro své příbuzenství s námi nás pozvednout a přivést opět k sobě.
I když poté, co nás svou krví očistil a jako prvotina se za nás obětoval, "vystoupil do nebeských výšin k východu" (Žl 68), jak se o něm říká - zřejmě do vlastní božské slávy, přece nechtěl přestat projevovat lidskému rodu svou lásku, a tak zároveň se sebou povýšil i lidskou přirozenost pozvedaje ji z propasti země od slávy ke slávě.
Tak tedy prostřeme Kristu na cestu sebe samé. Neprostírejme neživá roucha nebo bezduché ratolesti, neprostírejme větvoví; je to hmota, která po použití ztrácí svěžest a potěší oči jen na několik hodin. Ale oděni jeho milostí neboli jím samým - neboť "vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista" (Gal 3,27) - my sami se prostřeme jako roucha a položme se mu k nohám.
A jestliže jsme my byli dříve od hříchu rudí jako šarlat, a když nás očistil spasitelný křest, zběleli jsme pak jako vlna (Iz 1,18), nepřinášejme již vítězi nad smrtí palmové ratolesti, ale odměnu za vítězství.

(Z promluv svatého Ondřeje Krétského, biskupa )

Večer
Cesta v prachu dohořívá.
Ruce tmy se spínají.
Slétli se na šerá zdiva
oken zářní lišaji.
Prosba na práh noci klesá,
naléhavá, tesklivá.
Pramen pokoje se z lesa
obavy tvé ozývá.
V mraků zátočinách sváty
kvetou smrti lekníny:
luny daleké dar zlatý,
zakletý a jediný.
Pokoj v navečerní dobu
slibuje smrt veliká.
Okna ulic, alej hrobů,
klíčem ohně odmyká.
B. Reynek

Proroci předpověděli mnoho o velikonočním tajemství, kterým je Kristus. "Jemu buď sláva na věčné věky. Amen" (Žid 13,21). Přišel z nebe na zem kvůli trpícímu člověku. Toho si oblékl v panenském lůně a jako člověk přišel na svět. Skrze tělo podrobené utrpení na sebe vzal utrpení trpícího člověka a tělesná utrpení zničil. A duchem, který nemohl zemřít, usmrtil vražednou smrt.
"Byl přiveden jako beránek a zabit jako ovce" (Iz 53,7). Vysvobodil z nás z poddanství světa jako z Egypta a zachránil nás z ďábelského otroctví jako z ruky faraónovy. "Pečetí vlastního Ducha označil naše duše" (Ef 1,13) a pečetí své krve údy našeho těla.
Kristus je ten, který zahanbil smrt a ďábla zanechal v nářku jako Mojžíš faraóna. On je ten, který zasadil ránu nepravosti a nespravedlnost odsoudil k neplodnosti tak jako Mojžíš Egypt.
Kristus je ten, který nás vyrval z otroctví ke svobodě, z temnoty ke světlu, ze smrti k životu, z tyranie k věčnému království. "Učinil z nás nové kněžstvo a lid vyvolený " (1 Pt 2,9) navěky. Kristus je velikonoční Beránek naší spásy.
Kristus je ten, který v mnoha mnoho vytrpěl: v Ábelovi byl zavražděn, v Izákovi mu byly svázány nohy, v Jakubovi musel pobývat v cizině, v Josefovi byl prodán, v Mojžíšovi jako dítě odložen, v beránkovi zabit, v Davidovi pronásledován, v prorocích zneuctěn.
Kristus je ten, který se v Panně stal člověkem, který byl pověšen na dřevo a pohřben do země, který vstal z mrtvých a vystoupil do výšin nebes.
Kristus je ten nový "beránek, který neotevřel ústa" (Iz 53,7), ten beránek zabitý, narozený z Marie, krásné ovečky. On je ten, který byl vybrán ze stáda a vlečen na porážku, který byl večer obětován a v noci pohřben; ten, kterému "nebyly na dřevě zlámány kosti" (Ex 12,46), a "pod zemí se nerozpadl v prach" (Sk 2,31); ten, který vstal z mrtvých a vzkřísil člověka z nejhlubšího hrobu.
(Z velikonoční homilie biskupa Melitona ze Sard)

Bodláky
Vidění bodláků v podzimním oblaku...
Ve větru bodláky dva tři,
hubení, hladoví bratři,
na brány tlukou čely,
záhy by vejíti chtěli...
Proroci odraní, vítr je odhání.
Proroci bez rukou, čely se dotlukou.
Hlavami do krve bíti se nebojí.
Rafije trnité na mraku orloji
viz, Pane, honí hodiny hvězd,
uspíšit chtějí slávy Tvé vjezd,
než vítr večerní ustane
v noci, až dokdy prolkané?
B. Reynek

Ó jak vzácným darem je kříž! Hle, jaká krása na pohled! Kmen kříže není jako onen rajský strom, na němž se snoubilo dobro a zlo; je celý krásný, skvělý na pohled i chuť.
Neboť kříž plodí život, a ne smrt, dává světlo, nikoliv tmu, uvádí do ráje a nevyhání z něho. Jako král vystupující k triumfu na válečný vůz vystoupil Kristus na kříž, potřel vládce smrti ďábla a vysvobodil z tyranova otroctví celé lidské pokolení.
A když byl Pán jako nejudatnější bojovník v boji na kříži zraněn na rukou i na nohou a byl mu proboden božský bok, uzdravil naši přirozenost zmrzačenou smrtonosným hadem z ran zlých skutků.
Z rajského kmene kdysi vzešla naše smrt, z kmene kříže nyní prýští náš nový život. Z rajského stromu nás kdysi lstivý had oklamal, křížem jsme ho však zahnali. Jaká to nevídaná proměna! Místo smrti dostáváme život, místo porušení neporušenost, místo hanby slávu.
Právem tedy volal svatý apoštol: "Ať je daleko ode mne, abych se chlubil něčím jiným než křížem našeho Pána Ježíše Krista, kterým je pro mě ukřižován svět a já světu" (Gal 6,14).
Neboť ta největší moudrost, která jako by vykvetla z kříže, usvědčila všechnu nabubřelost světské moudrosti a domýšlivou pýchu ze lži. Všeliké dobro vzešlo z kříže a zničilo zárodky veškeré zloby a špatnosti.
Již samy obrazy a podobenství kříže byly od počátku světa znamením a ukazatelem něčeho nejvýš podivuhodného. Jen ať to sleduje každý, kdo o tom chce něco vědět. Což se z Boží vůle nezachránil Noe se svými syny a jejich manželkami a zvířaty všeho druhu před zkázou potopy na nepatrném dřevě archy? A co Mojžíšova hůl? Což to není předobraz kříže? Jednou promění vodu v krev, podruhé pohltí falešné hady kouzelníků, jindy pouhým úderem a dotekem rozdělí moře a nato vrátí mořské vlny zpět, takže zaplaví nepřítele, kdežto vyvolený lid je zachráněn. Takovým znamením kříže byla i hůl Áronova: v jediném dni vyrašila, aby se ukázalo, kdo je zákonitým služebníkem Hospodinova stánku. Podobenstvím kříže bylo i to, že Abrahám svázal syna a položil ho na hranici dříví.
Křížem byla usmrcena smrt a Adamovi byl znovu vrácen život. Kříž je slávou všech apoštolů, korunou všech mučedníků, posvěcením všech svatých. V kříži se oblékáme v Krista a svlékáme člověka starého. Kříž nás všechny shromáždil do jediného ovčince jako Kristovy ovečky a určil nás pro ovčín nebeský.
(Z promluv svatého opata Teodora Studijského)

Jeřáby v mlze
Rudých sluncí dvanáctero
prosakuje ranní šero,
bílé, poslední se rodí.
Země, zaplavená dýmy,
protkána je zjeveními
zvířat, kol a vln a lodí.
Hroudy chroptí a pluh sténá,
po humnech je rozestřena
mlha jako váhy duší.
Roste vše, vše nablízku je.
Troubu vzkříšení si kuje
anděl v čekající hluši.
B. Reynek

Až, Pane, povstaneš v své moci, abys provedl důkaz své pravdy, nepřátelé tvého slova se rozprchnou, a kdo brojili proti tvé spravedlnosti a kdo utiskovali tvé věrné, v nic se obrátí. Prosíme tě, Pane, se srdcem pokorným a stále doufajícím: povstaň a ujmi se své věci; vyveď vězně z vězení, navrať zajaté z cizích zemí, shromáždi rozptýlené, obvaž rány, smiř národy, obnov svou církev. Smiluj se, Pane, nad námi všemi pobloudilými svými dětmi. Pro lásku svou a pro lásku Syna svého, zastav další krveprolévání a poboř věže pýchy, lži a pověry.
Jiní doufali ve vozy a koně a zbraně, my však, Pane, nepřestáváme doufat v tvou pomoc a ochranu. Zkrať dobu hrozných zkoušek a dej nám ještě jednou příležitost k životu, kterým bychom oslavovali tvé jméno a tvé milosrdenství. Voláme k tobě ve jménu Ježíše Krista.
Jaroslav Šimsa

Moc Kristovy krve

Chceš poznat moc této krve i z jiné strany? Pohleď, odkud zpočátku vytékala a z jakého pramene vytryskla: z výšin kříže, z boku Páně. Jak je psáno, když Kristus zemřel a byl ještě na kříži, přistoupil voják, probodl kopím bok a nato vytekla voda a krev. První byla symbolem křtu, druhá svatých tajemství (eucharistie). Onen voják tedy probodl bok, prorazil stěnu svatého chrámu a já jsem nalezl poklad a získal bohatství. Tak tomu bylo i s Beránkem: židé ho zabili a mně ta oběť přinesla spásu.
"Z boku vytekla voda a krev" (Jan 19,34). Toto tajemství nesmíš jen tak přejít. Řekl jsem, že ona krev a voda jsou symboly křtu a svatých tajemství. Z nich obou se zrodila církev "v koupeli znovuzrození a obnovení Duchem svatým" (Tit 3,5), tj. skrze křest a svatá tajemství. Symboly křtu a svatých tajemství vycházejí z boku. Ze svého boku Kristus vytvořil církev, jako vytvořil z Adamova boku Evu. Proto je o prvním člověku řečeno: "Kost z mých kostí a tělo z mého těla" (Gen 2,23); tím je naznačen bok Páně. Jako vzal kdysi Bůh z boku a vytvořil ženu, tak nám dal krev a vodu ze svého boku, když Adam spal a nevěděl o sobě, obdobně i nyní dal krev a vodu až po své smrti.
Viděli jste, jakým způsobem se Kristus zasnoubil se svou nevěstou? Viděli jste, jakým pokrmem nás všechny živí? Týž pokrm nás utváří i živí. A jako krmí žena toho, koho porodila, vlastní krví a mlékem, tak i Kristus neustále živí svou krví ty, jimž dal život.
(Z katechezí svatého biskupa Jana Zlatoústého)

Cestou
Večer jako na úsvitě
zrní stesku klovou ptáci
čekání a únavy.
Západ, uchvátiv jej lítě,
na ramena hvozdu vrací
východu kříž krvavý.
Archa ohně vybízí tě
večer jako na úsvitě
v neskonalé přístavy.
B. Reynek

Popelka Nazaretská
Vstal, skrývá se.
Kde, v kterém místě?
Na cestě své ho najde jistě,
kdo věří v něj. A nalezna,
bude ho v duši mívat hostem.
Kde je tvůj zničující osten,
ó smrti, včera vítězná?
Denně v tom pozdviženém čase
Pán přicházel a mizel zase,
jak vlny vůní z jarních lích,
jak stíny oblaků, jež plynou,
jak deště v máji nad krajinou,
jak příboj nocí měsíčných,
jak tichý host a tišší vládce.
I blažíval své malé stádce,
jež kolem Panny Marie
se vyplašeno shromáždilo.
Ó Bože-lásko, Bože-sílo,
veď k studnám života i je,
ať ruce do nich ponoří si,
ať hříšné léčí, mrtvé křísí
a světlem prostupují zdi!
Veď je k těm studánkám, ó Pane,
jimiž tvé údy probodané
i slavně vzkříšeny se rdí.
Václav Renč

Náš Pán byl rozdrcen smrtí, ale tím prorazil cestu k jejímu zničení. Sám se podrobil smrti a podstoupil ji z vlastní vůle, aby touž smrt proti její vůli potřel. Náš pán totiž vyšel a nesl si kříž, jak to chtěla smrt. "Na kříži však zvolal mocným hlasem" (Lk 23,45) a vyvedl mrtvé z podsvětí, i když se smrt vzpírala.
Skrze tělo, které přijal, jej smrt zabila. Ale stejnou zbraní dobyl nad smrtí vítězství. Jeho božství se skrylo v lidství a utkalo se se smrtí. Ta zabila i byla zabita: zabila život přirozený, ji však zabil život nadpřirozený.
Protože by Pán nemohl bez těla propadnout smrti, ani by ho bez těla nemohlo pohltit podsvětí, přišel k Panně, aby si z ní vzal nástroj těla a otevřel jím brány podsvětí. S tělem, které přijal, vstoupil do pekel, uchvátil jejich bohatství a vyplenil jejich poklady.
Tak přišel k Evě, matce všech živých. Ona je vinice, jejíž ohradu otevřela smrt - dokonce vlastníma Evinýma rukama - aby ochutnala její plody. Takže Eva, matka všech živých, se všem živým stala zdrojem smrti.
Vykvetla však Maria, nová réva, lepší než byla stará réva Eva; a v ní se usadil nový život, Kristus. A když smrt po svém zvyku přišla s jistotou sklízet, netušila, že ve smrtelném plodu je ukryt život, který ji zničí. Když ho tedy smrt bez bázně pohltila, osvobodila život a s ním všechny lidi.
Slavný syn tesařův vztyčil svůj kříž nad všepohlcující propastí smrti a převedl lidstvo do příbytku života.
Skrze dřevo rajského stromu padl celý lidský rod do hlubin, po dřevě kříže přechází do příbytku života.
Na strom byla kdysi naroubovaná hořkost, nyní byl vštípen roub sladký, v němž poznáváme toho, jemuž neodolá žádné stvoření.
Sláva tobě, Kriste, neboť tys postavil svůj kříž jako most nad smrtí, aby po něm "přecházely duše z krajiny smrti do krajiny života" (Žl 116,9).
Sláva tobě, Kriste, neboť tys přijal tělo smrtelného člověka a učinil z něho pramen života pro všechny smrtelníky.
Arciže žiješ! Vždyť tvoji vrahové učinili z tvého života setbu; po způsobu rolníků jej zaseli do hluboké země jako pšenici, aby vzešel a zároveň dal život mnohým.
Nuže, nabídněme Kristu svou lásku jako velkou a všezahrnující oběť. Ať tryská bohatství našich chvalozpěvů a modliteb k tomu, který nabídl Bohu za oběť svůj kříž, abychom "skrze něj byli všichni štědře obdarováni" (2 Kor 8,9).
(Z kázání svatého jáhna Efréma)

------------------------------------------------
Vydává křesťanská redakce v Ústí nad Labem
PharmDr. ThMgr. Lenka Kateřina Tetivová