Seslání Ducha svatého

MARANATHA !

Přijď náš Pane!
nezávislý křesťanský list

Sešli svého Ducha, Hospodine,

a obnov tvář země!

Svatodušní
Stín tesknoty padá na naše srdce, kdykoli se po evangeliu o svátku Nanebevstoupení zhasí svíce, ozdobená znamením pěti Ran, svíce, kterou jsme vídali hořet po čtyřicet dní; vzdálený odraz oné tesknoty, která asi sevřela srdce apoštolů, když jim zakryl oblak tělesnou podobu Toho, v jehož zmrtvýchvstalou přítomnost uvěřili jenom s bázní a se zdráháním.
A teď byl od nich brán podruhé a nadobro, odnášeje podobu naší lidské křehkosti, spojenou se svým božstvím, na pravici boží slávy. Zůstali zase sami, zírajíce strnule k nebi, až musili být vzburcováni a napomenuti. Bylo jim třeba úsilí vůle, aby si připomněli příslib Pána, že jim pošle Učitele, který osvítí jejich srdce a vnukne jim pravý smysl slov a skutků, jejichž byli za jeho života i po jeho zmrtvýchvstání svědky spíše nechápavými. Vždyť ještě takřka v poslední chvíli - po třech letech učení, po smrti na Kalvárii a po čtyřiceti dnech jeho zjevování v těle oslaveném - se Ho kterýsi z nich zeptal: Pane, v tomto-li čase obnovíš království pro Izraelity?
Tím více bije do očí změna, kterou způsobilo v srdcích těchto lidí ono nedělní ráno, kdy "náhle povstal hukot z nebe, jako když táhne vítr silný, a naplnil dům, kde seděli; i ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky; a rozdělily se tak, že se posadil na každém jeden."
Z hloučku přestrašených venkovanů, kteří po tříletém obcování s Kristem málem uvěřili, že se velekněžím podařilo popravit jejich Pána jako zločince a podvodníka, a kteří, když Ho uviděli opět živého mezi sebou, před ním ucouvli jako před strašidlem - z bezradného a zmalomyslnělého hloučku se naráz stává četa neohrožených vojáků Kristových, oděných od hlavy až k patě brněním víry a hořících jako vysoké, přímé plameny nadpřirozené lásky a naděje. Časné království Izraele? Kdežpak! Nejenom Jeruzalém a Judsko a Samařsko, ale všecky národy až do končin země, všecka lidská srdce jsou určena za žeň a za kořist těmto zázračným žencům a rybářům, těmto rozsévačům Slova, prožehlým skrz naskrz svatodušním ohněm, igne amoris et flamma aeternae caritatis.
Rok co rok si připomínáme v hořící barvě rudé onu slavnou návštěvu, doprovázenou tamquam advenientis, a nabízíme v pokoře svá srdce za žertvu Ohni všecko prosvěcujícímu, stravujícímu strusku a okoralost všedních dní, tvořícímu znovu všecky věci. Ne náhodou jsou tyto svátky vsazeny do roční doby, kdy se země vznímá mladým plamenem obnoveného života, který se chvěje lehce jako dech na povrchu listí a trav a květů.
Jan Čep - Rozptýlené paprsky

Veni, Creator Spiritus

Už, tvůrčí Duchu svatý, přijď
nitra svých věrných navštívit
a naplň Boží milostí
hruď naši, kterou stvořil jsi.

Ty Těšitel jsi nazýván,
dar vzácný, jejž Bůh seslal nám,
zdroj živý, láska, oheň v ní
a posvěcení duchovní.

Tys dárce darů sedmerých,
prst Boží v dílech veškerých,
jsi slavný slib jejž Otec dal,
jímž ústa řečí požehnal,

Zažehni světlo v myšlení,
svou láskou srdce prožehni,
v čem tělo klesá slabostí,
tam daruj síly milosti.

Odpůrce zažeň do dáli
a uděl nám mír trvalý,
ať se vždy pod tvým vedením
vyhneme vlivům škodlivým.

Nauč nás Boha Otce znát,
líp jeho Syna poznávat
a v tebe, Duchu od obou,
vždy věřit s myslí pokornou.

Působení svatého Ducha
Kdo by nepocítil vzpruhu na duši a čí mysl by nebyla povznesena až k nejvyššímu bytí, když slyší jména, která přísluší Duchu? Vždyť je nazýván Duchem Božím, Duchem pravdy, který vychází od Otce, Duchem přímým, Duchem vladařským a Duchem svatým. To je jeho nejpřípadnější, přímo vlastní jméno.
K němu se obrací všechno, co potřebuje posvěcení, po něm touží všichni, kteří žijí ctnostně: jeho vanutí jako by jim přinášelo vláhu a pomoc, aby došli k svému pravému a přirozenému cíli. On je pramenem posvěcení, on je světlem poznání; veškerým duchovním schopnostem jako by dodával přímo své vlastní světlo, aby mohly dojít pravdy .
Ve své božské podstatě je nepřístupný, lze ho však dosáhnout pro jeho dobrotu. Vše proniká svou mocí, ale sdílí se jen těm, kteří toho jsou hodni. Nesdílí se každému stejnou měrou, ale rozděluje svou sílu podle naší víry. Svým bytím je jednoduchý, rozmanitě však projevuje svou moc. Je celý u každého a zároveň celý všude. Rozdává se, aniž ho ubývá, všichni mají na něm podíl, a přece zůstává nerozdělený. Je jako sluneční paprsek: jako by cele patřil Člověku, jenž se z něho těší, a přitom svítí na celou zemi i moře a prozařuje vzduch.
Tak i Duch svatý jako by u každého, kdo se mu otevírá, vstupoval výlučně do něho a přitom vlévá dostatečnou a neztenčenou míru milosti všem. A všem, kdo mají na Duchu podíl, se ho dostává pouze v té míře, jaké jsou sami schopni, nikoli jak může on. Duch povznáší srdce, podává pomocnou ruku slabým, pokročilé vede k dokonalosti. Osvěcuje ty, kteří jsou očištěni od každé poskvrny, a ty, kteří jsou s ním ve společenství, proměňuje v lidi Ducha.
A tak jako třpytivá a průzračná tělesa, když na ně dopadne paprsek, sama začnou svítit a vyzařovat, i duše, které jsou nositelkami Ducha a jsou Duchem osvěcovány, stávají se samy duchovními a vysílají na ostatní paprsky milosti. Z toho vyvěrá předvídání budoucnosti, poznávání tajemství, chápání skrytých věcí, rozdílení duchovních darů, nebeské občanství, radostné plesání s anděly. Odtud pak nikdy nekončící radost, přebývání v Bohu, podobnost s Bohem, a nad co si nelze víc přát, jako by se stát Bohem.
Z knihy »O Duchu svatém« od svatého Basila Velikého, biskupa

MODLITBA SV. AUGUSTINA K DUCHU SVATÉMU
Dýchej ve mně, Duchu svatý, abych svatě myslel.
Veď mě, Duchu svatý, abych svatě jednal.
Lákej mě, Duchu svatý, abych svatost miloval.
Posiluj mě, Duchu svatý, abych u sebe i u druhých svatost střežil.
Ochraňuj mě, Duchu svatý, abych svatost nikdy neztratil.

Živá voda Ducha svatého
Voda, kterou mu já dám, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného. (Jan 4m,14). Nový druh vody, která je živá a tryská. Tryská na ty, kdo jsou toho hodni. Proč však vyjádřil milost Ducha přirovnáním k vodě? To proto, že na vodě všechno záleží, že z ní žijí rostliny i živočichové, že jako déšť sestupuje z nebe, že prší stále stejně a stále stejná, a přece má rozmanité účinky: jinak působí na palmu a jinak na révu; a ve všem je vším. Je to stále stejná voda a neexistuje žádná jiná; déšť se přece sám nemění a nepadá pokaždé jiný. Přece však tím, že se přizpůsobuje složení přijímajícího prostředí, působí všude právě to, co je potřebné a náležité.
A stejně je tomu také u Ducha svatého. Ačkoli je jeden, stále stejný a nedělitelný, přiděluje každému milost, jak sám chce
(srv. 1Kor 12,11). A jako na vyschlém stromě, když dostane vodu, vyrazí výhonky, tak i hříšná duše, obdařená v pokání darem Ducha svatého, přináší ovoce spravedlnosti. Je to vždycky jeden a týž Duch svatý, přece však na Boží pokyn a v Kristově jménu působí nejrůznější mocné činy.
Tak u jednoho člověka užívá daru řeči k moudrým výrokům, u jiného osvěcuje mysl darem prorockým; jednomu uděluje moc zahánět zlé duchy, jinému dává umění vykládat Písmo. U jednoho posiluje mírnost, jiného učí všemu stran milosrdenství; jednoho učí se postit a snášet cvičení asketického života, jiného pohrdat veškerou tělesností a dalšího si připravuje k mučednictví. V každém působí sice jinak, ale sám v sobě je vždycky jeden a týž, jak je psáno: Projevy Ducha jsou dány každému k tomu, aby mohl být užitečný (1Kor 12,7).
Přistupuje k nám tiše a mírně, cítíme jeho sladkost a vůni; jeho jho je velmi lehké (srv. Mt 11,30). Jeho příchod předcházejí záblesky paprsků světla a poznání. Přichází skutečně jako pravý ochránce; přichází přece zachránit a uzdravit, poučit a napomenout, povzbudit a potěšit, dát duši světlo, nejprve duši toho, kdo jej přijímá, a pak jeho působením i duši jiných.
Když byl někdo dříve ve tmě a náhle spatří slunce, má rázem oči plné světla a jasně vidí, co dříve neviděl; podobně je na tom ten, komu se z milosti Boží dostalo daru Ducha svatého; duše se mu naplní světlem, a povznesen nad lidské možnosti vidí, co dříve neznal.
Z »Katechezí« svatého Cyrila Jeruzalémského, biskupa

VZÝVÁNÍ NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE

OD SV. KATEŘINY SIENSKÉ
Svatý Duchu, přijď do mého srdce.
Svou mocí je přitáhni k sobě, pravý Bože,
a uděl mi zároveň s láskou také bázeň.
Kriste, chraň mě před každou špatnou myšlenkou.
Rozpal mne a obejmi mne svou sladkou láskou
a každé utrpení se mi bude zdát lehkým.
Můj svatý Otče, můj sladký Pane,
pomáhej mi nyní při každém činu.
Kriste - Lásko, Kriste - Lásko !

VÍTR PŘED ÚSVITEM
Tmy veřejemi vítr otřásá,
vzňala se v letu křídla oblaků,
stržena z luny snová okrasa,
jsou nahé hvězdy, milé žebráků.

Lovkyni lunu v lesy vyhání
veliký vítr v záři neznámé.
My, šepotem snů v bdění voláni,
tuh plachých stíny stíháme.

Veliký vítr v okna dívá se,
naklání lunu k smrti prameni.
Prahneme v procitání po Hlase,
v hukotech větru ztraceni.
Bohuslav Reynek

Maria a Letnice
S důvěrou se zaposlouchejme do moudrých slov Romana Guardiniho: "Muselo v tom být něco božsky velkého, "když té, která vše uchovávala ve svém srdci", se stalo skrze světlo Ducha vše zjevné: nahlédla do souvislosti Ježíšova bytí. V letech Ježíšova veřejného života musela v heroické víře vytrvat ve spolehlivosti; nyní dostává zářivou a vše odhalující odpověď. Snadno nás napadne, že přece musela Pánovi rozumět vždycky a lépe než kdokoli jiný. Lidsky - pokud zde o lidském může být řeči - bezpochyby. Mluveno historicky, nebyl nikdo jiný než ona s to o něm něco říci. Na druhé straně nestojí však v evangeliu nadarmo, že "nepochopili, co jim tím chce říci". Pravděpodobně by nebyla skutečné pochopení schopna unést. Průběh pravé zkušenosti života ve víře a lásce je silnější než předjímání věcí, které získávají v Božím vedení své místo teprve později. Poznání, že dítě, chlapec, jinoch, muž, který žil v jejich blízkosti, je Syn Boží v tom smyslu, jak vyšlo najevo po Letnicích, by pro ně tehdy mohlo být nesnesitelné. Jistota, bez níž by mateřské bytí nebylo možné, by byla ztracena. Teď už je však možné, pokud to jen na zemi lze, nahlédnout do Božího tajemství. Už nepotřebuje ochranu před přílišnými výšinami. Už dokáže nahlížet obě věty současně: "Bude nazýván Syn Nejvyššího" a "porodíš syna", aniž by sešla z cesty, nebo byla zmatena. Naopak v této jednotě se dobírá nevýslovného obsahu svého povolání."
Tento Guardiniho popis účinku Ducha letnic na Marii, kdy se - jak znázorňují četné středověké obrazy s námětem Letnic - stala středem církve osvícené Duchem; ji činí ještě více a opravdověji lidskou. Jedinečné na ní je, že jí Duch letnic pouze ukazuje na obsah její vlastní zkušenosti, jak je uchována v její paměti. V paměti, jež uchovává všechna ústřední dogmata zjevení v plné jednotě a neporušenosti.
Nevíme, zda se někdy účastnila eucharistické hostiny, ona však ví lépe než všichni svatí nebo hříšníci, co znamená dokonale přijmout Syna do svého nitra, ba přímo stojí za každým svatým přijímáním jako "ecclesia immaculata", která přetváří naše nedokonalé konání v dokonalé. Určitě nepříjimala svátost smíření, avšak nikdo jiný nepoložil celou svou duši před Boha v takové nahotě, a to nejen čas od času, nýbrž v každém okamžiku svého života. V tomto smyslu je pro církev "Stolicí moudrosti", nikoli proto, že by znala více abstraktních pravd než nejučenější teologové, nýbrž proto, že Boží slovo nejdokonaleji "slyší a zachovává" (Lk 11,18) a v tomto svém přijímání Božího slova byla Duchem svatým nejdokonaleji osvícena. "Počala" přece podle známého Augustinova výroku Božího Syna "nejprve svým duchem, a pak teprve svým tělem", a proto ho také "nejprve ve svém duchu, a pak ve svém těle" zrodila a dala církvi, a to nejen jednou v dějinách, nýbrž v každém okamžiku dějin církve a světa. Na ní je zjevné, že dokonalá víra, kterou spoluumožnila vtělení Syna, pomáhá k dokonalé zkušenosti a k dokonalému chápání. Při svém duchovně-tělesném přijetí do nebe pochopila také definitivně celou hloubku a rozsah svého postavení v Božím plánu spásy a bylo jí také dáno štědře rozdávat toto poznání věřícím.
Hans-Urs von Balthasar

Modlitba Otců II. Vatikánského koncilu

k Duchu svatému
Zde jsme, Pane, Duchu svatý,
zde jsme i s přetěžkým břemenem svých hříchů,
avšak shromážděni výslovně v tvém jménu.
Přijď k nám a zůstávej s námi,
svou milostí se vlij do našich srdcí!
Uč nás, co máme činit a kam dospět,
ukaž nám, jak máme působit,
abychom dík tvé pomoci
se tobě ve všem zalíbili.

Ty sám nám vnukni naše rozhodnutí
a sám je učiň skutkem
neboť jen tobě s Otcem a Synem
náleží všechna velebnost a sláva.
Ty, jenž nadevše miluješ poctivost, nedopusť,
abychom uvedli ve zmatek tvůj spravedlivý řád.
Ať nás nesvede z cesty nevědomost,
neovlivní lidská pochvala a přízeň,
nepokazí úplatnost či falešné ohledy.

Dej, ať nás s tebou pojí jedině tvá milost,
abychom byli v tobě svorně zajedno
a v ničem se neuchýlili od pravdy.
A jako jsme se zde shromáždili v tvém jménu,
tak ať s veškerou oddaností tvých dětí
ve všem setrváme na pravosti víry:
aby se naše myšlení zde na tomto místě
v ničem nerozcházelo s tebou
a ve světě budoucím,
abychom za dobrou práci došli věčné odměny. Amen.

Sedm darů Ducha svatého

Duch svatý, který v nás přebývá, chce učinit duši povolnou, poddajnou a poslušnou svých božských hnutí a nebeských vnuknutí, těchto zákonů jeho lásky, v jejichž zachovávání spočívá nadpřirozené štěstí našeho přítomného života, a k tomu nám dává sedm vlastností a dokonalostí, které jsou ve svatém Písmu a v knihách teologů nazývány dary Ducha svatého.
Nejenže jsou neoddělitelné od lásky, ale když vše dobře uvážíme a přesné řekneme, jsou i hlavními schopnostmi, vlastnostmi a dokonalostmi lásky, neboť:
- moudrost není totiž nic jiného než láska, která vnímá, poznává a chutná, jak je Bůh milý a lahodný;
- rozum není nic jiného než láska, která pozorně vnímá krásu pravd víry a proniká do ní, aby tak poznávala Boha v něm samotném a potom ho vnímala ve stvoření;
- poznání je rovněž láska, která nás zase vede k pozornému poznání sebe sama a ostatních tvorů, abychom mohli vystoupit k dokonalejší znalosti služby, kterou jsme Bohu povinni;
- rada je také láska, díky níž dokážeme pečlivě, pozorně a obratně vybírat prostředky ke svaté službě Bohu;
- síla je láska, která povzbuzuje a podněcuje srdce k vykonání toho, o čem rada rozhodla, že se má udělat;
- zbožnost je láska, která činí práci lahodnou a vede nás, abychom srdečně, přívětivě a se synovskou láskou konali skutky milé Bohu, našemu Otci; a
- na závěr bázeň není nic jiného než láska, která nám dává vyhýbat se a unikat všemu, co není milé Božímu majestátu.
SV. FRANTIŠEK SALESKÝ

CHVÁLA NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE
Věčná Trojice, božství, božská přirozenosti, která jsi zhodnotila cenu krve svého Syna! Ty, věčná Trojice, jsi hluboké moře; čím více se do něj člověk noří, tím více je nalézá, a čím více je nalézá, tím více je hledá. Duše se tebou nemůže nasytit, neboť když se vrhne do tvé hlubiny, nenasytí se - nepřestává po tobě neustále hladovět a žíznit, věčná Trojice, touží tě vidět ve světle, v tvém světle. Jako laň dychtí po prameni živé vody, tak moje duše touží vyjít z temného vězení těla a spatřit tě v pravdě. Jak dlouho ještě bude tvoje tvář skryta mým očím? (Žl 42,2-3)
Věčná Trojice, ohni a hlubino lásky, rozežeň již mlhu mého těla! Poznání tebe, které jsi mi ve své pravdě udělil, mě nutí toužit po tom, abych opustila břemeno svého těla a odevzdala život ke slávě a chvále tvého jména. To proto, že jsem okusila a ve světle intelektu spatřila tvou hlubinu, věčná Trojice, a krásu tvého stvoření.. Tak jsem hledíc do sebe spatřila, že jsem tvým obrazem, neboť mně dáváš účast na moudrosti, která náleží tvému jednorozenému Synu; a Duch svatý, který vychází z tebe a ze Syna, mi dal vůli, abych byla schopna lásky. Ty, věčná Trojice, jsi Stvořitel, a já tvor jsem v novém zrození, kterés mi dal prožít v krvi svého Syna, poznala, že ses zamiloval do krásy svého tvora. Hlubino, věčné božství, hluboké moře! Co více jsi mi mohl dát než sebe sama!
Jsi oheň, který nepřestává hořet a nestravuje se, oheň, který ve svém žáru spaluje všechnu sebelásku duše, oheň, který zbavuje všeho chladu, oheň, který osvěcuje. Svým světlem jsi mi dal poznat svou pravdu: ty jsi světlo nade všechna světla, které nadpřirozeným způsobem osvěcuje zrak intelektu tak hojně a dokonale, že se v něm rozjasňuje světlo víry. V této víře vidím, že moje duše má život, a v tomto světle přijímá tebe, zdroj světla.
Ve světle víry získávám moudrost v moudrosti Slova, tvého Syna; ve světle víry jsem silná, pevná, vytrvalá; ve světle víry doufám: nedopusť, abych na své cestě umdlela. Toto světlo mě poučuje o cestě, bez něj bych bloudila v temnotách; proto jsem tě prosila, věčný Otče, abys mě osvítil ve světle nejsvětější víry.
Toto světlo je opravdu moře, protože duši sytí v tobě, moři pokoje, věčné trojici. Jeho voda není kalná, a proto duši neděsí, neboť zná pravdu; jeho voda je totiž průzračná, protože zjevuje tvá tajemství, takže tam, kde je hojnost tak nesmírně silného světla víry, je duše ujišťována o tom, v co věří. Tvoje voda je zrcadlo, jehož prostřednictvím si, věčná Trojice, přeješ, abych se poznala: neboť když do toho zrcadla hledím a držím je rukou lásky, představuje v tobě mne, tvého tvora, a tebe ve mně, díky spojení božské přirozenosti s naším lidstvím, které jsi uskutečnil.
V tomto světle poznávám tebe a ty se mi v něm představuješ, nejvyšší a nekonečné Dobro, dobro nade všechna dobra, dobro nepochopitelné, přesahující všechnu moudrost, neboť ty jsi moudrost sama. Jsi pokrm andělů a s vroucí láskou ses dal lidem. Jsi oděv zahalující veškerou nahotu, sytíš hladové svou sladkostí. Jsi sladký bez jakékoli hořkosti.
Věčná Trojice, ve tvém světle, které jsi mi udělil a které jsem přijala se světlem nejsvětější víry, jsem díky tolika podivuhodným vysvětlením poznala cestu velké dokonalosti, abych mohla sloužit ve světle, a ne v temnotách, abych mohla být příkladem dobrého a svatého života a abych byla pozvednuta ze svého ničemného života, neboť jsem ti kvůli svým vinám vždy sloužila v temnotách. Neznala jsem tvou pravdu, a proto jsem ji nemohla milovat. Proč jsem tě neznala? Protože jsem tě nespatřila se světlem nejsvětější víry, neboť mi mlha sebelásky zahalila zrak intelektu. A ty, věčná Trojice, jsi nyní svým světlem tyto temnoty rozehnala.
Kdo by dokázal dosáhnout tvých výšin a poděkovat ti za tak nezměrný dar a za tolik dobrodiní, jež jsi mi udělil, a za učení o pravdě, které jsi mi daroval? Je to mimořádná milost, přesahující všeobecnou milost, kterou uděluješ každému tvoru. Chtěls vyjít vstříc mým potřebám a potřebám ostatních duší, které se do ní zahledí.
Pane, ty sám jsi odpověděl, ty sám jsi mi daroval tuto milost, sám jsi odpověděl a utěšil mě vlitím světla milosti, abych ti mohla vzdát díky. Prosím tě, oděj mě do tebe, věčné Pravdy, abych běh tohoto smrtelného života dokončila s pravou poslušností a se světlem nejsvětější víry, jímž opájíš mou duši. Bohu díky! Amen.

Svatá Kateřina Sienská - Dialog