Jak jsme jeli na celostátní setkání OV do Kroměříže a co jsme tam všechno prožili

V pátek 15.11. po obědě jsme vyrazili já a ještě jedna spolusestra autem, které řídil biskupský delegát pro OV v litoměřické diecézi P. Adrián Zemek O.Praem. Celostátní setkání mělo probíhat v Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži, plánovali jsme příjezd kolem 17. hodiny. Mše měla začít v 18, po ní měla být veřeře a adorace.

Bylo zamlženo, brzy se setmělo. Provoz na dálnici byl zpomalený, navíc někde došlo k autonehodě. P. Adriánovi se ještě ke všemu nepodařilo stáhnout do mobilu celou navigační mapu. Ještě kolem 18. hodiny, když začínala mše, jsme byli někde u Brna. Nezbylo nám než se smířit s tím, že mši nestihneme. Do Kroměříže jsme dorazili až před 19. hodinou za tmy a ještě chvíli jsme bloudili, než jsme našli budovu gymnázia. Pak bylo třeba někde zaparkovat. Nespěchali jsme, protože jsme usoudili, že je už po mši, takže nám zbývá se jen už ubytovat. 

Na vrátnici nám řekli, že kněz a ostatní účastnice jsou dosud v dolní kapli, tak jsme se tam vydali. Domnívala jsem se, že se tam po mši ještě modlí. Jaké bylo moje překvapení, když jsme otevřeli dveře a kněz od oltáře zrovna vyzýval k pozdravení pokoje. Takže jsme dorazili v pravou chvíli. Ještě jsme stihli přijmout Eucharistii, v což jsme vůbec nedoufali. Mše končila později, protože byla spojena s modlitbami nešpor. 

Pak jsme se šli ubytovat. Měli jsme bydlet v Domově mládeže, kde nám přidělili dva sousední pokoje. Zatímco jsme se já a spolusestra ještě přihlašovaly a přebíraly klíče, P. Adrián šel nahoru zjistit, kde bydlíme. Když jsme tam také dorazily, sdělil nám, že to tam už dvakrát oběhl - jednalo se o čtvercový objekt - ale zrovna tato dvě čísla v řadě chybí. Řada končila předchozím číslem a pokračovala číslem o dvě jednotky vyšším. Obrátili jsme se s dotazem na zaměstnance, který šel zrovna kolem. Poradil nám, ať to zkusíme obejít ještě jednou. P. Adrián řekl, že to obešel a oběhl už dvakrát, ale tato dvě čísla tam skutečně nejsou. Tudíž nevidí důvod ani smysl v tom oběhnout to ještě potřetí. Záhada se nakonec vysvětlila. Oba pokoje byly ukryté za jinými dveřmi, proto zde byla číselná řada přerušena.

Když jsme se spolusestrou odemkly a otevřely dveře svého pokoje, něco neidentifikovatelného náhle vyskočilo ze tmy a vlítlo nám do obličeje. Div jsme nepadly do mdlob. Pak se ukázalo, že v pokoji visí nad dveřmi tři velké balóny, které při každém otevření dveří přistanou příchozímu na obličeji. Marně jsme se snažily odsunout je někam stranou, abychom mohly volně procházet. Byly připevněny opravdu šikovně. Musely jsme se smířit s tím, že nám při každém vstupu budou lítat do obličeje. Postupně jsme si na to zvykly a druhý den za světla nám to už ani nepřišlo, ale napoprvé, když jsme to nečekaly, navíc ve tmě to bylo opravdu překvápko.

Následující den začal ranními chválami v horní kapli, pak byla snídaně. Potom dorazil olomoucký arcibiskup Jan Graubner, metropolita moravský, který měl mít dopoledne přednášku, po ní měla následovat mše. Odpoledne se měla konat druhá přednáška. Dopolední program zahájila spolusestra, která nás uvedla do židovských tanců. Nejednalo se o tanec jako takový, ale o formu modlitby pomocí pohybu. Některé jsme se zapojily, některé radši jen přihlížely. Také otec arcibiskup, P. Adrián a olomoucký otec spirituál zůstali radši stranou.

Potom jsme se každá krátce představily. Kromě zasvěcených jsou mezi námi kandidátky ve fázi přípravy na zasvěcení, některé ze zasvěcených prošly určitým hledáním, nějakou dobu byly třeba v sekulárním institutu - k těmto patří i moje maličkost. Tuto fázi popisuji v připravované autobiografické knize i v knize o uzdravení na přímluvu P. Kubíčka, kterou se chystám příští rok vydat. Některé přestoupily do OV z řeholního řádu. Řeholní sestra na fotce ve fotogalérii do OV nepatří, přišla jen nas návštěvu. Zasvěcené panny nemají hábit, chodí v civilu, ale mohou nosit závoj, např. v katedrále nebo na exercíciích. Nepatří k nám samozřejmě ani ten pán na prvních fotkách, co mluví s otcem arcibiskupem ještě před začátkem přednášky.

Tématem přednášky otce arcibiskupa byl postoj k Božímu slovu a Písmu. Máme tendenci hledat v Božím slově inspiraci, obohacení, pomoc, ne však proměnění. Chceme stát nad Božím slovem, být jeho vlastníky, neodevzdáváme mu vládu nad sebou, nechceme se svěřit jeho moci. Boží slovo se musí vtělovat do našeho života, nestačí jen jeho studium, dokonce ani meditace. Používáme různé pomůcky a prostředky, ale už méně osobní setkání s Bohem. Je třeba opustit sebe sama, vsadit vše na Boha. Pak Boží slovo ukáže svou sílu a moc. Jak píše svatý Jakub - uvádět Boží slovo ve skutek. Jinak řečeno - přeložit je do řeči skutků. Boží slovo je plné života a síly, je v něm přítomen a působí v něm Pán. Pak se staneme jeho nástrojem. Musíme být pod Božím slovem, aby nás pronikalo, vládlo v nás, proměnilo nás.

Tak trochu s leknutím jsem si uvědomila, že nejenže nejsem pod Božím slovem, ale ani nad ním, nejenže mě Boží slovo nevlastní, ale ani se nenamáhám vlastnit já je. Do té doby jsem si myslela, že stačí jeho meditace, kterou navíc zanedbávám nebo konám povrchně. A co se týče studia Božího slova - kdysi jako nadšená konvertitka jsem přečetla Písmo několikrát celé a některé části se naučila nazpaměť. Dnes už to nadšení nedbám. Takže zanedbávám oba aspekty - studium i meditaci - zatímco o tom třetím nejdůležitějším aspektu - nechat se Božím slovem proměnit, ovládnout - ani nevím.

Mše svatá byla v horní kapli, zúčastnilo se jí také několik rodin, které tam měly týž den setkání. Tak se během mše spojily dva stavy - manželský i zasvěcený.

Odpoledne byla zajímavá diskuze o procesu odpuštění, emocionálním zranění, nebo jak spojit odpuštění s neustupováním zlu. 

Věnovala jsem otci arcibiskupovi vlastnoruční výtvor obrázek Panny Marie Svatohostýnské s Ježíškem metajícím blesky a svou první knihu Listy božské útěchy krví podepsané, kterou vydala Matice cyrilometodějská, a k níž doufám brzy přibude druhá kniha.

www.tetivova.webnode.cz/fotogalerie