Smíšené pocity na křížové cestě

Každé postní období probíhají v kostelích pobožnosti křížových cest. Když mi před 10 lety náhle diagnostikovali velmi zhoubný nádor, nabyla pro mě tato pobožnost ještě hlubšího smyslu.

Kněz, který u nás tenkrát působil, moji těžkou situaci vůbec nepochopil, bagatelizoval to a dělal hloupé vtipy. Začátkem postní doby jsem přišla na křížovou cestu jím vedenou. Vzápětí jsem se octla v hlubokém šoku. Kněz, který měl z mojí onkologické diagnózy legraci, se tam rozplýval nad trpícím Kristem a trpícími bližními. Na první pohled dělal dojem, jak hluboce a citově tuto pobožnost prožívá. Kdybych s ním neměla tu smutnou zkušenost, považovala bych jeho projevy za hluboce zbožné. Pokud bych ho neznala, asi bych s potěšením usoudila, že tento kněz má opravdu hluboký vztah jak k trpícímu Kristu, tak k trpícím bližním. Ale po těchto zkušenostech mi to přišlo jako nechutná komedie. Asi má jenom herecké a recitační nadání, nic víc.

Od té doby uběhlo mnoho let, vystřídalo se několik kněží, moje diagnóza se stabilizovala, ale na křížových cestách prožívám dodnes smíšené pocity. Některé jsou upřímně a hluboce zbožné, některé jsou zbožné méně.