Úvaha ke Světovému dni nemocných

Když k nám do farnosti loni na Velikonoční pondělí přijel biskup, mluvil v kostele o situaci po zmrtvýchvstání Krista, když se setkal se svými učedníky. Přestože to byla radostná událost, z učedníků vyzařovaly určité obavy a úzkost. Někteří exegeti to vysvětlují tím, že učedníci svého Pána předtím zradili a opustili a svého selhání si byli vědomi. Pak mluvil o opuštěných starých lidech v domovech důchodců. Je bolestné zůstat v utrpení úplně sám. O tom bohužel dost vím, protože mám za sebou několik vážných diagnóz prožitých uprostřed anonymity velké farnosti.
Po mši byla na faře beseda s biskupem. Otec biskup se zeptal, kdo z přítomných působí jako dobrovolník v Charitě a věnuje se návštěvám nemocných. Načež se zvedl les rukou. Všichni se usmívali, zářili a pan biskup také. Jenom já byla v šoku, měla jsem v té chvíli pocit, jako když se někam hluboko propadám. Opravdu nechápu, kde se u nás najednou vzalo tolik hodných, obětavých lidí. A co mých několik let prožitých v úzkostech a izolaci, aniž to ve farnosti někdo zaregistroval? Nebo jsem to snad prožila jen ve své bujné fantazii? Ono je snadné, když se biskup zeptá, kdo se věnuje nemocným, zatřepat nad hlavou rukou a těšit se byť několik vteřin z jeho obdivného pohledu. Mnohem těžší je ty nemocné opravdu navštěvovat a mluvit s nimi.
Netvrdím, že ti lidé nic nedělají, že se hlásili neoprávněně. Kladu si ale otázku o jejich profesionalitě. Ke komunikaci s nemocnými nestačí jen zbožnost, nadšení a dobrá vůle. Dotyčný musí mít také určité předpoklady, elementární znalosti a vysokou míru empatie.
Až se příště biskup zase zeptá, kdo pomáhá nemocným, nehlaste se prosím vás všichni.