Duchovní život, knihy, názory, komentáře, úvahy, zprávy

Tento text vyšel v knize k 20. výročí Plzeňské diecéze "S důvěrou a nadějí".

Putování z diecéze do diecéze

Pocházím z prostředí nábožensky a politicky indiferentního, první část života jsem prožila v Karlových Varech. Bydleli jsme v lázeňské čtvrti nedaleko proslulého Vřídla, tenkrát ještě obklopeného dřevěnou kolonádou. Pod naší ulici šuměla říčka Teplá, v níž se hemžili pestrobarevní a oranžoví pstruzi. Na kolonádě mezi sloupy, zurčícími prameny a palmami zasazenými do velkých květináčů se procházeli lázeňští hosté a popíjeli léčivou vodu z pohárků.

Nad Vřídlem se majestátně tyčil barokní chrám Máří Magdalény, odkud zněl hlas zvonů nebo odbíjení věžních hodin. Všimla jsem si, že po schodech vedoucích do chrámu chodí nahoru a dolů lidé, mezi nimi nějaké ženy v dlouhých černých šatech a závojích. Těch jsem se bála, připadaly mi jako nějaké strašidelné pohádkové bytosti. Rodiče mi vysvětlili, že jsou to jeptišky, které žijí v klášteře, a do Karlových Varů jezdí na léčení.

Občas jsem po těch schodech vylezla, vklouzla do předsíňky, pootevřela prosklené dveře a zvědavě nahlédla dovnitř. Tenkrát byl kostel ještě celý den otevřen a volně přístupný. Viděla jsem tam jen šero, z něhož na mě dechl vlhký chlad. Ani trochu mě to tam nelákalo, utekla jsem radši zase ven.

Maminka mě zavedla do kostela jen jednou, když jsme byly na procházce, a ukázala mi tam velkou dřevěnou rybu stojící na ocase a otevřeným čumákem, do něhož se házely mince.

O něco později jsem se tam odvážila podruhé a už sama, chtěla jsem se podívat na rybičku. Zpozorovala jsem, že v lavicích nehybně klečí několik starších paní a všechny mají sepjaté ruce. Chvíli jsem na ně nechápavě hleděla. Pak jsem si také klekla do lavice a jako ony sepjala ruce.

Chrám Máří Magdalény byl mlčenlivým svědkem našich dětských her. "Půjdeme ke kostelu, sejdeme se u kostela," domlouvali jsme se často. U chrámových schodů a pod statným kaštanem jsme skákali přes švihadlo, hráli gumu nebo panáka.

Během léta se objevily na stromě trsy malých zelených kaštánků a každým dnem se zvětšovaly, což věstilo blížící se konec prázdnin.  Slupky kaštanů se otvíraly, praskaly, ve škvírách svítily hnědé plody, které dopadaly na zem. Často jsme házeli do koruny stromů klacek nebo kámen, abychom jejich pád urychlili. Kolemjdoucím se to příliš nelíbilo.

Jednou jsem si všimla, že za jedním z chrámovým oknem umístěným nízko nad zemí svítí světlo, že se tam zřejmě něco děje. Nevěděla jsem co, zlobilo mě to a dráždilo. Tak jsem na to okno ze všech sil zabušila pěstí a utekla. Několikrát jsem to  zopakovala.

Když jsem si později hrála s kamarádkou poblíž kostela, vylekali nás dva mladíci v dlouhém vlajícím oděvu, kteří najednou vyběhli z postranního vchodu kostela. Takové podivné bytosti jsme ještě nikdy neviděly. Samozřejmě jsme nemohly tušit, že jsou to ministranti. Dopadli nějakého malého kluka, který tam zřejmě prováděl nějaké neplechy - možná bušil na kostelní okna jako já - a přísně ho vyslýchali. "Utečeme!" rozhodla kamarádka a vzaly jsme nohy na ramena. Neměly jsme - podobně jako ten chlapeček - úplně čisté svědomí.

Tenkrát se začaly bourat starší měšťanské domy lemující ulici vedoucí od kostela směrem dolů. Díky tomu se nám otevřel široký výhled na chrám a Vřídlo. Jenže pak přišla řada i na náš dům. Přestěhovali jsme se do paneláku na jedno okrajové sídliště. Bylo mi  asi devět deset let. Chrám mi na dlouho zmizel z očí i mysli.

V době dospívání mě zaujal tzv. "vědecký" ateismus a dialektický materialismus. Vysedávala jsem v politické knihovně, studovala marxistické spisy, zatímco moji vrstevníci trávící čas na diskotékách si ťukali na čelo.

Po maturitě jsem odešla studovat farmacii do Bratislavy, kde jsem hned na začátku ročníku vážně onemocněla. Musela jsem studium přerušit, vrátila jsem se do Karlových Varů.

Když jsem se dostala z nejhoršího, šla jsem pracovat do jedné chemické laboratoře. Později jsem se ke svému překvapení  dozvěděla, že vedoucí laboratoře věří v Boha, dokonce prý má dva bratry kněze. Nešlo mi do hlavy, jak může vysokoškolsky vzdělaná osoba věřit takovým nesmyslům.

Zašla jsem občas do lázeňské čtvrti, kde jsem prožila dětství, a opět naslouchala chrámovým zvonům. Nakonec jsem se odhodlala jako kdysi dávno nahlédnout do kostela, abych zjistila, co to tam ti katolíci vlastně dělají a co ta moje známá z práce na tom má. Zrovna se tam nějaký starší pan farář zlobil, že ho nějaké dvě zbožné dámy pomluvily u pana kardinála, který v těch dnech  navštívil Karlovy Vary. Jednalo se o pana kardinála F. Tomáška, ale to jsem ještě nemohla vědět. První, co mě napadlo, bylo, že ti katolíci jsou nějací divní, hádají se a navzájem pomlouvají. Víckrát mě tu už nikdo neuvidí.

Moje věřící známá měla zahradu nedaleko našeho sídliště. Když jsme se tam jednou společně zdržovaly, přišli tam její dva bratři kněží, o nichž se občas zmínila. Zírala jsem na ně jako na zjevení - dva kněží najednou přišli na zahradu. V těchto ateistických končinách opravdu mimořádný úkaz. A to jsem ještě netušila, že tam právě přišel budoucí litoměřický biskup, který mě za dvacet pět let bude zasvěcovat Bohu. Netušil to ani nikdo z přítomných.

Po návratu do Bratislavy jsem prožila náhlou konverzi k víře. Dlouho jsem ale rezolutně prohlašovala, že nehodlám vstoupit do žádné církve, v Boha přece mohu věřit sama. Hlavním důvodem však bylo, že jsem měla přítele.

Ukončila jsem úspěšně první ročník a těšila se, že s ním prožiji úžasné prázdniny. Přítel mi však sdělil, že už nemá o vztah zájem, a zmizel jako pára nad hrncem.

Byla jsem zdrcena. Od toho dne jsem začala chodit do chrámu sv. Máří, i když jen do předsíňky, a dožadovala na Bohu, aby mi ztraceného přítele vrátil. Byly to moje první spontánní modlitby, třebaže připomínaly spíše křik a dupání malého děcka, kterému nedali bonbón nebo mu vzali jeho oblíbenou hračku. Na tomto základě začal můj první kontakt s Bohem. Do té doby jsem v Něho věřila, aniž jsem si uvědomovala, že s Ním mohu také mluvit. I když to zatím připomínalo spíše jen o "mnohomluvnost pohanů, kteří se domnívají, že budou vyslyšeni pro množství slov". O vstupu do církve jsem nadále neuvažovala. Pořád jsem doufala, že se mi ztracený přítel vrátí, nebo přijde aspoň někdo mu podobný.

Moje známá mi navrhla, že by mě může s jedním mladým knězem, který tam tou dobou působil jako kaplan, s nímž bych si mohla o svých problémech pohovořit. Když jsem v dohodnutou hodinu zazvonila u dveří fary, otevřel sympatický mladý muž. Do směšných figurek páterů prezentovaných v ateistických filmech a učebnicích dějepisu měl opravdu daleko. Na úvod začal vyprávěním, jak lítal dvě hodiny po městě, aby sehnal tvaroh, a nakonec sehnal tohle. Strčil mi pod nos krabičku s nějakou podivnou nažloutlou hmotou neurčité konzistence - jestli bych to nemohla jako farmaceutka identifikovat. Pak si zapálil cigaretu.

Protože měl po našem rozhovoru namířeno do domova pro starší řeholnice poblíž sídliště, kde jsem bydlela, nabídl mi, že mě vezme autem. Na zahradě řeholního domu posedávalo a chodilo několik stařenek v hábitech. Na první pohled nic zvláštního. Ale mne se náhle zmocnila intenzívní myšlenka, že Bůh mě volá k něčemu podobnému.

Snažila jsem se ten nesmyslný nápad všemi silami zahnat. Bylo to absurdní. O Bohu jsem měla jen matné, neurčité představy, nejenže jsem nebyla pokřtěna, o křtu jsem ani neuvažovala. O klášterech, řádech a řeholních sestrách jsem nevěděla vůbec nic. Měla jsem v hlavě jen svého ztraceného přítele. Navíc vládl hluboký socialismus, který měl sice za několik let padnout, ale tenkrát to ještě nikdo nemohl tušit.

Blížil se konec prázdnin. Byla jsem se svou věřící známou na procházce, měla s sebou čtyřletou dcerku. Řekla mi, že se chystá jít za chvíli do kostela, jestli bych nešla s ní - i když mě nechce k ničemu nutit. Protože jsem byla docela zvědavá na toho mladého kněze, jak se projevuje v kostele, nebylo třeba mě dlouho přemlouvat. Jediný, komu se to nelíbilo, byla ta malá holčička. Sotva  uslyšela o kostele, ozvala se plačtivým hláskem, že nechce do kostelíčka. Opakovala nám to celou cestu. Když jsme vstoupily dovnitř, začala zlobit, že chce jít už pryč z kostelíčka.

Kostel byl plný lidí, převážně lázeňských hostů. Netušila jsem, že je slavnost Nanebevzetí Panny Marie. Ničemu jsem nerozuměla, byl to pro mě nový a neznámý svět. Byla jsem tak vyjevená, že jsem si z kázání nezapamatovala ani slovo.

Kněz si stoupnul po kázání před oltář a na chvíli se zahleděl do uličky mezi lavicemi. Nevěděla jsem, ani jsem nemohla vědět, že vyhlíží, jestli někdo přichází s dary. Starší paní po mém pravém boku najednou energicky vyskočila. Usoudila, že se asi nikdo neujal nesení darů, a rozhodla se ujmout se toho sama. Začala se prodírat lavicí přeplněnou věřícími do uličky, zatímco jsem nechápavě sledovala její počínání.

Na stolku v uličce ale nebylo nic nachystané. Kněz se otočil a šel zpátky k oltáři. Paní se mezitím podařilo prodrat do uličky. Když zjistila, že tam nic není, začala se prodírat zase zpět. Zakopla o něčí nohu a spadla na košík, který tam měl někdo položen na lavici. Košík hlasitě zapraskal. A do toho se ozvala z levé strany pronikavým hláskem ta malá holčička: "Maminko,  kdy už  půjdeme z  kostelíčka?"

Náhle mnou proniklo intenzívní poznání, že církev není nějaká organizace, ale mystické společenství lidí různého věku a různých mentalit. Tak jsem prožila univerzalitu církve. Od toho dne mě Kristus začal přitahovat silněji než ztracený přítel.

Když jsem o několik dní později přišla znovu do kostela, uviděla jsem tam vysokého prošedivělého kněze, který hovořil velmi sugestívně o tom, jak člověka přitahuje Bůh. Svoje postřehy doprovázel působivými pohyby a gesty rukou. Byl to P. Ing. Josef Mixa, který podobně jako já konvertoval ve 23 letech. Tenkrát působil v nedalekých Stanovicích, v chrámu Máří Magdalény sloužil  mše ve středu a v neděli večer.

Zmocnil se mě intenzívní neklid a touha. Chtěla jsem se toho nekonečného a tajemného Boha nějak více dotýkat, pochopila jsem, že je to možné jen skrze církev. Tak jsem se začala připravovat  na křest. Připadalo mi, že všechny články víry už dávno znám, byly ve mně někde hluboko uložené a nyní jen vyplouvají na povrch.

Na jaře roku 1985 jsem v kostele sv. Kateřiny Alexandrijské v Olšových Vratech na kraji Karlových Varů přijala křest.

Jednoho dne se uprostřed mše rozlehla chrámem Máří Magdalény ohlušující rána. Všichni sebou zděšeně trhli. Kaplan za oltářem na okamžik ztuhnul a vytřeštil oči k chrámovému oknu, odkud se ta rána ozvala. Pak se zasmál, jak bylo pro něho typické, a pokračoval v obřadu. V tom momentu jsem si vzpomněla, jak jsem v dětství právě na toto okno chodila bouchat. Vidíš, teď ti to nějaké jiné dítě vrátilo, pomyslela jsem si.

Když jsem jednoho červnového rána vyšla z kostela, nad chrámovými kupolemi vyplulo slunce. Protější kopce a lesy se vynořily z šera, nastala hra světel a stínů. V trávě, na listech a květinách se třpytily kapky rosy, hrající všemi barvami. Krajina se oslnivě rozzářila. Svěží a průzračný vzduch prosycený rosou protínaly jako ohnivé šípy paprsky. V té chvíli jsem uslyšela první volání k zasvěcenému životu. Tenkrát však nebylo možné vstoupit do kláštera, leda tajně - což jsem netušila.

Jezdívala jsem často na nedělní mše do Březové, které sloužil P. Mixa. Vypomáhal mu jeden bohoslovec, kterému říkali Hubert. Jednou P. Mixa řekl něco latinsky a požádal Huberta, aby to přeložil. Hubert něco koktal. "No jo, teprve první ročník," pronesl P. Mixa shovívavě a přeložil to radši sám.

Jindy se z nedaleké zahrady ozval rachot, někdo tam něco kutil. P. Mixa otevřel kostelní okno a začal volat tím směrem: "Haló, přestaňte, rušíte bohoslužbu!" Rachot však pokračoval. "Huberte, běž to tam zařídit," obrátil se už trochu nazlobeně na bohoslovce. Vyjednávání šlo Hubertovi zřejmě lépe než latina, protože hluk po chvíli ustal.

P.Mixa občas pořádal v Březové setkání nad Biblí, prý se mu podařilo získat nějaké zvláštní povolení. Jinak by šlo o maření dozoru státu nad církvemi. Na začátku prvního setkání vyzval přítomné, aby si našli jeden z Listů apoštola Pavla. "Aspoň zjistím, jestli jste to vůbec někdy otevřeli."

Po těch slovech vypukl v kostele zmatek a panika. Věřící horečně listovali, bylo slyšet jen šustění papíru a dohadování. P. Mixa se dobře bavil.

"My jsme nechali Bibli v autě!" zvolala nějaká paní.

"A kde jste nechali to auto?" zjišťoval P. Mixa.

"U kostela."

"A to byste si nemohli pro ni dojít?"

"Pepo, prosím tě, skoč tam," požádala ta paní na manžela.

P. Mixu zlobilo, když viděl, že někteří katolíci nechodí k svatému přijímání, přestože jim v tom žádná kanonická překážka nebránila.

"Prosím vás, to je totéž, jako kdyby nás pozval tatínek nebo přítel na večeři, a my bychom mu do toho talíře kopli!"

Po mši si počkal před kostelem a začal na dotyčné ukazovat. "Paní, vy jste nebyla! A vy také ne!"

"Když my jsme nebyly u zpovědi," hájily se dotyčné.

Ještě více ho zlobila netečnost a pasivita některých tradičních katolíků. "Katolík přijde v neděli z kostela,  k obědu si dá kachnu,   natáhne se na kanape, potom si musí dát kafe, aby se probral. Prosím vás, to má být den prožitý k oslavě Boží?"

Jednou zahájil mši svatou slovy, jaké dary nám Bůh nabízí, měli bychom nad tím neustále žasnout, ale běžný katolík zůstává vůči těm darům netečný. "Von má při kázání skelný pohled, když jde ke svatému přijímání, tak se vošívá. Po tomto votřesném úvodu vás tu všechny vítám."

Vzpomínám si, že někteří návštěvníci bývali kázáními místních kněží často pohoršeni, prý se tu a tam objevila na stole pana kardinála Tomáška stížnost. Já jsem byla naopak nadšena, dokonce jsem si dělala v kostele poznámky. Trochu mě zarážely nevraživé pohledy některých věřících. Až později jsem se dozvěděla, že zapisování během mše patří k metodám informátorů a estébáků.

Milovala jsem krátká období mezi svátkem svatého Štěpána a Silvestrem. Měla jsem za sebou zimní semestr a do první zkoušky ještě relativně daleko. Chrám sv. Máří byl skoro prázdný, ponořen do šera a ticha. Lázeňští hosté odjeli, zůstalo jen několik místních babiček. Přišla jsem na mši, kterou sloužil pan vikář Benda. V první lavici seděla paní Baxantová, maminka té mé známé, se svou vnučkou, tou malou holčičkou, o níž už byla řeč, a ještě s jedním chlapečkem ze sousedství. Seděla jsem ve druhé lavici za nimi. Pan vikář míval ve zvyku občas vynechat pozdravení pokoje. Nevím, co ho k tomu vedlo, snad obava, aby se to nestalo jen mechanickým zvykem. Paní Baxantová podala oběma dětem ruku nenápadně pod lavicí. Její vnučka se vzápětí otočila a podala ruku mně, což bylo milé. Když jsem ale chtěla ruku zase uvolnit, holčička ji nepustila a sevřela ještě silněji. V očích jí zasvítily veselé plamínky, chtěla si hrát. Několikrát jsem rukou zacloumala, abych se vyprostila, ale holčička, neteř budoucího litoměřického biskupa, se mi na ni zavěsila oběma rukama a měla z toho velkou legraci.

V té chvíli jsem trnula, aby to nezpozoroval od oltáře pan vikář. Z jeho pohledu by to mohlo vypadat, že mu to dělám schválně, protože k pozdravení pokoje nevyzval. A ještě jsem k tomu naschválu navedla malé dítě.

Po ukončení vysoké školy jsem pobývala v Karlových Varech ještě rok. Nabídli mi místo lékárnice v Nejdku. Musela jsem denně dojíždět, ale slíbili mi byt. Někdy jsem zašla na bohoslužbu do místního kostela. Když jsem tam přišla poprvé, kostel sv. Martina byl ponořen do tmy a hlubokého ticha, nikde nikdo. Přitom za chvíli měla začít mše. Nechápala jsem to. Po chvíli jsem zaslechla vzdálený hlas kněze a odpovědi věřících, znělo to odkudsi z hloubky. Mše probíhala někde blízko, ale v té tmě jsem se neorientovala. Sedla jsem si do lavice a připojila se aspoň duchovně. Až později jsem se dozvěděla, že se mše během týdne slouží v dolní kapli

"Paní magistro, vy jste byla tady?" zvolal překvapeně kněz, když přišel po mši nahoru. "To jste ani nemohla slyšet kázání. Ale možná to tak bylo lepší," dodal sebekriticky.

V Mariánských Lázních tenkrát působil P. MUDr. Jiří Slabý, který mě uvedl do základů duchovního života. Do té doby jsem vůbec netušila, co duchovní život obnáší. Měl tam kaplana, který jezdil dlouhými farními chodbami  na koloběžce.

Začala jsem do Mariánských Lázní pravidelně dojíždět za účelem duchovního vedení a na sobotní dopolední mši. I když jsem noční sova a po celotýdenní práci jsem byla unavená, v tomto případě mi nedělalo problém vstát ve čtyři hodiny ráno. Vstávala jsem do hluboké tmy a ticha, ale následující zážitky za to stály. Z okna vlaku jsem pozorovala krajinu, jak se probouzí a vynořuje z šera. Potom jsem vešla do ještě potemnělého a tichého kostela, můj první pohled padl vždy na sochu svaté Terezičky. V té chvíli jako kdyby se celý kostel rozzářil.

Od těch ranních cest mě neodradilo ani deštivé počasí. Když ale jednou lilo jako z konve hodiny, navíc bylo šero, ponuro a pochmurno, projevila jsem nad tímto počasím mírnou nelibost. 

"To je přece pravé mystické počasí," pronesl P. Slabý s tajuplným výrazem. Velmi mě to zaujalo.

Kdykoliv pak na střechu zabubnoval déšť a okolí potemnělo, snažila jsem se s ještě větším úsilím než obvykle ponořit do hluboké modlitby. Doufala jsem, že se dostaví nějaký zvláštní mystický zážitek. Ale nic se nedělo.

Požádala jsem P. Slabého, jestli by mi mohl teologicky vyložit, v čem mystičnost takového počasí spočívá. P. Slabý si už nepamatoval, že o něčem takovém mluvil. Nakonec se ukázalo, že to prohodil jako vtip, kterému jsem jako hloupá konvertitka naletěla.

Udivovalo mě, že místní kostel zůstává otevřen a volně přístupný po celý den, zatímco jinde se kostely zamykaly. Zeptala jsem se P. Slabého, jestli se neobává zlodějů. Řekl, že neobává. "Oni vědí, že v Mariánských Lázních se krást nesmí." 

Jednou mi půjčil knížku od Tomáše Kempenského Následování Krista, která na mě při prvním čtení zapůsobila pochmurně a tvrdě. "Tvrdá je to řeč, kdo to má poslouchat?" vybavila se mi slova Ježíšových učedníků. Když jsem ale pronikla do knihy hlouběji,  začala jsem v těch strohých myšlenkách objevovat skryté světlo.

Poprosila jsem P. Slabého, jestli bych si mohla knihu nechat. Měl však jen jeden výtisk, kterého se nechtěl vzdát. Ale poradil mi způsob, jak tuto knihu získat. Mnoho katolíků ji má v knihovně, aniž tuší její duchovní cenu, budou tedy ochotni mi ji dát.

Napadlo mě obrátit se na nejdeckého faráře, jestli nezná nějaké katolíky, v jejichž knihovně by se tato kniha mohla nacházet. 

Když jsem se na to ptala, kněz najednou vstal, odešel do vedlejší místnosti a něco tam hledal.

"Posloucháte mě?" zavolala jsem za ním.

"Ano, poslouchám," ujistil mě. Po chvíli se vrátil.

"Neznáte tedy takové katolíky?" opakovala jsem otázku.

Místo odpovědi položil na stůl knížku T. Kempenského. "Mám ji v knihovně, neotevřel jsem ji už přes rok. Vy si ji zasloužíte víc, je vaše."

Později mě vyhledal se sdělením, že má k dispozici několik breviářů. Chce je rozdat věřícím, ale jen těm, u nichž je jistota, že ho budou používat. Jevím se mu jako jedna z vhodných, protože jsem svobodná, ale i z jiných důvodů. Breviář byl za totality vzácnou věcí. Nevím, jestli jsem už tušila, že taková kniha existuje.

Od té doby jsem breviář stále nosila u sebe. Modlila jsem se ranní a večerní chvály, snažila jsem se nevynechat ani modlitbu během dne. Co nejrychleji jsem zhltla oběd a běžela se pomodlit mezi stromy na nedalekou stráň. Tenkrát jsem ještě netušila, že se modlitba breviáře stane mou duchovní náplní. Ale už jsem cítila, že Bůh má se mnou nějaké zvláštní plány. Moje okolí si už všimlo,  že si nehledám partnera a neuvažuji o rodině, byť už byl nejvyšší čas. Komentáře, poznámky a upozornění na sebe nenechaly čekat.

Nejdecký kněz se jen okrajově zmínil, že deset breviářů obdrželi také jeho spolubratři v Karlových Varech. Začalo mi vrtat hlavou, komu je nabídli. Do kostela jsem chodila skoro denně a usilovala horlivě o prohloubení duchovního života, ale nikdo z nich mě neoslovil. Mých duchovních předpokladů si nakonec všiml kněz jiné farnosti, kam jsem jen dojížděla. 

Nejdecký farář mi řekl, že takové pocity a myšlenky, že někdo nám měl něco dát, a nedal, vedou k vnitřnímu neklidu. Je to pravda, ale v tomto případě šlo ještě o něco jiného. Svědčilo to také o nezájmu a lhostejnosti místních kněží. Tato na první pohled banální záležitost představovala jednu z prvních zkoušek mé víry. Stála jsem na počátku duchovní cesty a ďábel, o němž jsem ještě netušila, si mě začal testovat. 

Když jsem to líčila P. Slabému, doporučil mi totéž co nejdecký farář, abych se tím nezabývala. Ale i jeho trochu udivilo, komu mohli věnovat deset breviářů zrovna v Karlových Varech. Nesmírně ho pobavila představa,  která se mu v té chvíli vynořila -  deset svatých s breviáři v podpaždí pochoduje Vřídelní ulicí s karlovarským kaplanem v čele.

Na mysli neměl kaplana, který mě před několika lety pokřtil, ten tam už nepůsobil. Komunikovala jsem jen občas s P. Mixou. Pan vikář a současný kaplan měli svůj úzký okruh známých, do něhož jsem nepatřila. To jsem si uvědomila plně v souvislosti s breviáři. Nedostatek duchovního a křesťanského zázemí je zvláště pro konvertity obtížný.

Vynořily se i praktické problémy. Okresní lékárník mi před mým nástupem sliboval byt, ale když jsem se později několikrát zeptala, kdy to bude, odpověď zněla opakovaně, že neví. Nebavili se se mnou ani na místním úřadě. Sdělili mi,  že mě zapíšou do pořadníku, ale počítat s tím mohu nejdřív za pět let. Že konám v Nejdku důležitou profesi a že je nedostatek lékárníků, zvláště v pohraničí, to je nezajímalo. Když jsem se o něco později dozvěděla, že v Ústí nad Labem nabízejí lékárníkům ubytování v garsonce s možností získat vlastní byt, bylo rozhodnuto.

Nejdecký farář moje rozhodnutí odstěhovat se schvaloval, prý tam působí krásné křesťanské společenství. Na neznámé příchozí ale pohlížejí  s pochopitelnou nedůvěrou, proto mi napsal doporučení pro biskupa Otčenáška, s nímž se  znal. Otec biskup tenkrát působil jako duchovní správce v sousedních Trmicích.

Na podzim roku 1988 jsem přijala v Mariánských Lázních svátost biřmování z rukou biskupa Lišky, pak jsem se začala stěhovat. Za týden po ubytování jsem se vrátila pro další věci. O věci ani tak nešlo. Skutečnost byla taková, že jsem s tímto krajem nikdy nepřetrhla vnitřní pouto.

Otec biskup Otčenášek doporučení někam založil a zapomněl, co tam bylo napsáno. Žádné krásné křesťanské společenství jsem nenašla. Jediný, kdo o mne projevil srdečný zájem, byla místní STB.

"Nezkoušejte tady dělat to, co jste dělala v Karlových Varech!" vyhrožovali.

"A co jsem tam dělala?" nechápala jsem.

Vyšetřovatel něco odsekl, aniž to blíže vysvětlil.

Svou nechápavost jsem vůbec nepředstírala, jak se možná domníval. Nevím, v čem jim mohla škodit nějaká usmrkaná, nedozrálá konvertitka, které na biřmovacím listě ještě ani inkoust neoschl, navíc opuštěná v cizím městě, bez křesťanského společenství. Zřejmě se už báli kdekoho, pád komunistického režimu se blížil.

Neměla jsem tam nikoho, kdo by mi poradil, jak se u takových výslechů chovat, co tam říkat a co ne. Byla to úplně nová neznámá zkušenost. STB o této mé slabé stránce jistě věděla. Vyšetřovatel mi jednoho dne s úsměvem navrhl, že bychom se mohli sejít u vína v nějakém neformálním prostředí a popovídat si o dění v místní církvi - když jsem tu tak sama. Vůbec jsem nechápala, proč mi takové setkání nabídl - tak jsem byla nezkušená a naivní.

Následující víkend jsem měla namířeno do Mariánských Lázní, kde jsem už dlouho nebyla. Když jsem P. Slabému vyjeveně vyprávěla, že mě ten estébák láká, abych s ním šla na víno, a že nechápu proč, P. Slabý mě okamžitě upozornil, že je to nabídka ke spolupráci.

Vyšetřovatel mi u dalšího výslechu připomněl opět s úsměvem svůj návrh. Odpověděla jsem razantně, že nemám zájem. Úsměv mu rázem zmizel z tváře. Začal zuřit, kdo mi to poradil. Opakovala jsem pořád dokolečka, že nemám zájem. Aniž jsem tušila, použila jsem tou dobou ještě neznámou asertivní metodu gramofonové desky.   

Za rok přišla sametová revoluce, komunistický režim padl. O několik dní později jsem jela do Mariánských Lázní. Průvodčí a cestující se usmívali, podzimní krajina zářila. V euforii jsem dlouze tiskla zvonek u vchodu farního úřadu a ze všech sil bušila do dveří. Otevřel udivený P. Slabý, za ním stál stejně udivený kaplan. Ze změny režimu se také radovali, ale v té chvíli nechápali, co znamená to zvonění a bouchání.

Brzy jsem dostala slíbený byt, který mi až do té doby vzhledem k mým podezřelým protistátním aktivitám blokovali. P. Slabý mezitím odešel do Prahy. Když jsem si mu později postěžovala, kolik je kolem toho lítání a starostí, které mi brání žít duchovním životem a odvádějí mě od myšlenek na věčnost,  dostalo se mi této odpovědi: "Pokud si ten byt budete zařizovat s láskou, tak si z něho vezmete něco do nebe. Do pekla si vezmete jen to rozčilování."

Roku 1993 vznikla plzeňská diecéze. Prožívala jsem to mimo její území, nicméně s velkou pozorností, protože tou dobou jsem působila jako redaktorka Katolického týdeníku.

Když jsem o něco později přijela do Karlových Varů, v chrámu Máří Magdalény se objevil nový plzeňský biskup Mons. F. Radkovský s kytarou. Tenkrát tam působil jako vikář P. Mixa, který při té příležitosti pohovořil o farních aktivitách. Napsala jsem o tom do Katolického týdeníku zprávu.

Následoval rozzlobený telefonát od někoho z farnosti, proč jsem si neověřila, jak je to skutečně. Dotyčný vnímal situaci ve farnosti odlišně, než jak ji popisoval P. Mixa. Stává se často, že různí lidé vidí stejnou situaci jinak. Já jsem však nepsala reportáž o životě farnosti a názorech farníků, ale jen stručnou zprávu o návštěvě plzeňského biskupa.

Za několik let převzali farnost křižovníci s červenou hvězdou, duchovním správcem se stal P. Jiří Hladík. Nějakou dobu se povídalo, že si s P. Mixou nějak nepadl do noty, ale P. Hladík ty řeči jednoho dne razantně vyvrátil. "Jestli se něco takového povídá, tak jsou to jen pomluvy! My se máme opravdu rádi!" oznámil všem z ambonu.

O něco později se začalo mluvit o výstavbě nějakého megahotelu poblíž kostela a Vřídla. P. Hladík se naštval, prohlásil, že v tom případě tady končí, sbalil se a odešel do Litoměřic.

Pokračovala jsem dál v hledání duchovního povolání, k němuž jsem kdysi ucítila první impuls právě v Karlových Varech. V srpnu roku 2005 se konaly exercicie zasvěcených osob v premonstrátském klášteře Teplá, jichž jsem se zúčastnila jako kandidátka. Tak jsem si připomněla své pravidelné cesty vlakem z Karlových Varů do Mariánských Lázní.

Když jsem vylezla z nádraží, můj pohled upoutala věž chrámu, tyčila nad domy a korunami stromů na vrcholu protějšího kopce. Vydala jsem se tím směrem. Chůze se zavazadlem do kopce byla namáhavá a delší, než jsem čekala. Při pohledu z nádraží jsem měla dojem, že je to na dosah. Povzbuzovala jsem se, že tam za chvíli dorazím.

Na vrcholu kopce mě čekalo překvapení. Uprostřed tichého náměstí stál osamělý kostel, zřejmě patřil  k místní farnosti. Po nějakém rozsáhlejším klášterním areálu nebylo nikde ani vidu ani slechu. Mohlo mě hned napadnout, že  premonstrátský klášter nebude stát někde na sídlišti ve městě. Nezbývalo než zase sejít dolů a zeptat se na správnou cestu.

Pak jsem klopýtala podél silnice vedoucí z města mezi loukami, poli a lesy. Konečně se v dálce  vynořily dvě vysoké věže kostela Zvěstování Panny Marie. Netušila jsem, že další fáze mého klopýtání, hledání a bloudění právě začala.

Obdivovala jsem bíle oděné mnichy, když procházeli v řadě za sebou klášterními chodbami mezi davy lidí. Klášter Teplá není nějaké tiché místo, aspoň ne v létě, vládne zde čilý turistický ruch. Bylo vidět, že přítomnost turistů a návštěvníků mnichy v jejich kontemplaci a soustředění vůbec neruší, pohybovali se v tom hemžení naopak s jistou elegancí. Tak ukazovali, co znamená "žít ve světě a nebýt ze světa". 

Počasí bylo chladné, deštivé a pochmurné. Když jsem se procházela kolem jezírka v klášterním parku, z šedivých těžkých mračen na chvíli vysvitlo slunce. Nastala hra světel a stínů. Na hladině se roztančily paprsky, voda se proměnila v tekuté stříbro a zlato. S tím kontrastovaly tmavé siluety stromů a nedalekých budov ponořených do stínu. 

Náhle se mi vynořil úryvek z knihy Zjevení: Toto prohlašuje ten Svatý a Pravý, který má klíč Davidův; když on otvírá, nikdo nezavře, a když on zavírá, nikdo neotevře: „Vím o tvých skutcích. Hle, otevřel jsem před tebou dveře, a nikdo je nemůže zavřít."

Za několik let jsem přijala zasvěcení z rukou litoměřického biskupa Mons. J. Baxanta, který také pochází z Karlových Varů. Byl to jeden z těch dvou mně tenkrát neznámých kněží, které jsem kdysi potkala na zahradě jejich sestry. Kdybychom tenkrát tušili, že tam přišel budoucí litoměřický biskup, asi bychom se na té zahradě všichni skáceli naznak.

Do plzeňské diecéze pravidelně jezdím, modlím se za dva biskupy a za dvě diecéze. Pomýšlím na trvalý návrat a doufám, je-li to v Božím plánu, že poslední fázi své životní a duchovní pouti dokonám tady.

 

Lenka Kateřina Tetivová OV

katolická spisovatelka a publicistka

 

 

 

 

© 2009 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode