5.neděle postní

Nedělní čtení pojednávají jednoznačně o novém počátku a budoucnosti. Tím je pro apoštola Pavla Kristus. Pavel to vidí reálně. Nenamlouvá si, že je dokonalý a že už všeho dosáhl, ale denně o to usiluje. Neohlíží se za sebe v duchu slov "Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro Boží království" (Lk 9,62). Nemá smysl vracet se k minulým hříchům, chybám, selháním, zvláště když jsme je vyznali a upřímně litovali. Týká se to i nepříjemných zážitků a vzpomínek. Proč se s tím vláčet a v mysli to zbytečně opakovaně prožívat. Jednou se to stalo, už s tím nelze nic dělat, je třeba jít dál.

Na to navazuje evangelium o cizoložné ženě. Ježíš učil v chrámě, když přivedli ženu přistiženou při činu cizoložství. Naskýtá se otázka, kde zapomněli partnera. Vždyť na tohle musí být dva. Je jasné, že jim ve skutečnosti o Zákon nešlo. O co jim šlo, čteme jasně v evangeliu. Je zajímavé, jak se různé skupiny rozhádaných Židů najednou uměly spojit, když šlo o to obžalovat Ježíše.

Také je jasné, že to měli promyšlené a načasované. Chrám plný lidí, převážně židovských poutníků, mezi nimi římské stráže dohlížející na pořádek. Židé měli zákaz popravovat. 

Ježíš měl tedy dilema. Když ženu omilostní, bude obviněn Židy, že neuznává Mojžíše a Zákon. Když řekne kamenovat podle Zákona, dostane se do rozporu se svým učením o lásce a milosrdenství a taky do konfliktu s římskou mocí.

Mnozí jsme zažili situaci, kdy nás někdo zaskočil, zahnal do kouta a ještě před svědky. Většinou reagujeme emocionálně, neadekvátně, ustrašeně nebo naopak útočně. Právě o to protistraně jde. Ježíš je ale Boží syn.

V těchto situacích se doporučuje jednat jinak než protivník čeká, tím ho vykolejíme. Přesně to udělal Ježíš. Farizeové a zákoníci ho chtěli zaskočit, nakonec zaskočil on je. Nenechal se vtáhnout do jejich hry, prostě je ignoroval. S tím nepočítali. Místo aby se s nimi přel a polemizoval, psal si něco prstem do země. Psaní bylo o svátcích zakázané, ale psát jedním prstem do písku se smělo - protože to nezanechá viditelnou stopu. Co tam Pán Ježíš psal, těžko říci, exegeti se o tom dohadují. Možná tam napsal kamenovat a tím potvrdil Zákon. Jiní říkají, že si psal seznam sexuálních hříchů oněch farizeů a zákoníků. V každém případě to přehrál na ně, navíc způsobem, že nemohli nic udělat. Nezbylo jim než se potupně vytratit. Byli lidem pro smích a je jasné, jaký hněv v nich vzplanul. Ježíš to věděl. Věděl i jak to bude pokračovat.

Ježíš nijak nepopřel Zákon, ani nebagatelizuje hřích. Neřekl, že se nic nestalo. Řekl - jdi a už nehřeš. V tom je nový počátek. Zároveň počátek Ježíšovy oběti nejen za tu ženu, ale za celé hříšné lidstvo. Svým ukřižováním nám otevřel novou cestu.

Ježíš byl jediný, kdo měl právo tu ženu odsoudit, ale to právo neuplatnil. Tím méně máme právo soudit my. Nejen bližní, ale ani sebe. Odevzdávat to do Ježíšových rukou. On jediný ví, kdy uplatnit spravedlnost a kdy prokázat milosrdenství.

KVĚTNÁ (PAŠIJOVÁ) NEDĚLE

Když už se blížil ke svahu Olivové hory, začal celý zástup učedníků radostně a hlasitě chválit Boha za všechny zázraky, které viděli na vlastní oči, a provolávali: „Požehnaný, který přichází jako král ve jménu Páně! Na nebi pokoj a sláva na výsostech!“ 

Co se stalo za několik dní a co křičeli pak, je nám známo. V té chvíli to však nikdo z jásajících netušil. Všichni se radovali, že přijel vytoužený král, který je zbaví římské nadvlády a budou se mít dobře. Jediní, komu se to nelíbilo, byli zákoníci, farizeové a velekněží. Viděli v Ježíši konkurenta, který začíná mít na lid silnější vliv než oni. 

Není však úplně pravda, že vůbec nikdo netušil, co se stane. Ježíš to věděl předem, byl to Boží Syn. Svoje utrpení několikrát předpověděl, ale učedníci to nebrali vážně. Petr ho dokonce přesvědčoval, že se to nesmí stát.

Utrpení se nyní přibližovalo a Ježíš to ve své vševědoucnosti viděl jasně. Těžko si představíme, jak se uprostřed těch euforických davů cítil, když věděl, jak rychle se jejich nálada změní. Dlužno dodat, že vedle své božské vševědoucnosti měl normální lidské emoce a pocity, kterým však ve stavu bezhříšnosti nemohl podléhat.

 Kdysi jsem se mylně domnívala, že stav bezhříšnosti zbavuje nositele problémů a utrpení. Ve skutečnosti je to jinak. Bezhříšnost může přinést těžké utrpení, které však nepochází z dědičného hříchu a žádostivosti.

 Na Ježíšovu jasnozřivost a vševědoucnost ukazuje roztomilá epizoda s oslátkem. My nevíme ani to, co se děje za nejbližším rohem. Ježíš věděl, že v sousední vesnici je uvázané oslátko, na kterém dosud nikdo neseděl a které čeká jen a jen na Něho. Věděl i to, že majitelé budou něco namítat, tak dal učedníkům přesné instrukce, co jim mají říct. Věděl, že pak už nic namítat nebudou, proto jim další instrukce nedal. Se stejnou pečlivostí probíhala později i příprava velikonoční večeře.

Nemůžeme se divit psychickému šoku učedníků, když pak události nabraly jiný spád. Byli přesvědčeni, že jejich Mistr má všechno do detailů promyšlené, přesně naplánované a situaci drží pevně v rukou. Navíc vykazoval nadpřirozené schopnosti, tak co by se jim mohlo stát. Jistě se cítili v bezpečí. A pak ho najednou viděli bezmocného vlečeného na kříž.

Nicméně podrážděnost a rozhořčení velekněží a zákoníků rostly. Citlivější pozorovatel to mohl vnímat. Tím spíše Boží Syn. Přesto se navenek projevuje jako člověk, který ztratil soudnost. Nejedná zrovna opatrně a diplomaticky. Neuvažuje, že by se aspoň přechodně stáhl do pozadí, než rozčilení pomine. Naopak, jde přímo do ohniska konfliktu. Provokuje, šlape na kuří oka, mává jim před očima červeným hadrem, přilévá olej do ohně.

Hned po příjezdu se sebral, šel do chrámu, zpřevracel tam stoly, vyhnal kupce a penězoměnce. Pak vykládá podobenství o zlých vinařích, vystupuje otevřeně proti farizeům a zákoníkům, říká jim "běda vám!"

Možná se mnohým z nás stalo, že jsme odhadli špatně situaci, použili nevhodná slova, jednali unáhleně a někoho proti sobě poštvali. V Ježíšově případě však nešlo o chybný odhad situace. Dobře věděl, co chystají. Přesto pokračoval ve zvolené strategii.

Pak je zde ještě jeden zajímavý moment - proměnlivost a střídání lidských emocí, nadšení znechucení, sympatie antipatie, láska nenávist. Také jsme to mnozí zažili, i když snad ne v tak drastické podobě. Někdo byl námi nadšen, zbožňoval nás, chválil, pak jsme se mu znelíbili, začal nás pomlouvat, dělat podrazy. Nebo jsme přišli do nové práce, vítali nás s otevřenou náručí, vychvalovali naše schopnosti. A po nějaké době začali hledat způsob, jak se nás zbavit.

Když Ježíš vešel do nazaretské synagógy, nejdřív se divili milým slovům vycházejícím z jeho úst, načež vzplanuli hněvem, vyhnali ho z města a chtěli svrhnout ze srázu.

Vzorem nestálosti a proměnlivosti byl apoštol Petr, který nakonec Pána zapřel. A zrovna on se stal Skálou, na níž stojí Církev. Je to projev Boží milosti a zároveň Božího humoru.

Jistě jsme se s podobnými výkyvy setkali, nejen kolem sebe, ale i sami v sobě. Je to následek prvotního hříchu. Prorok Jeremiáš říká: "Nepolepšitelné, nevyzpytatelné je lidské srdce, kdo je zná?"

Člověk je schopen někomu občas pomoci, vykonat jednorázově dobro. Ukazují to třeba výnosy různých sbírek, když se stane nějaké neštěstí nebo živelná katastrofa. Nikdo však nedokáže vytrvat dlouhodobě v dobrém bez Boží milosti a pomoci. Nedokázal by to ani světec. Ale právě svatí si byli plně vědomi své slabosti, proto udržovali pevné a hluboké spojení s Kristem.

V té souvislosti nelze nevzpomenout Boží Matku. Nevíme přesně, kde v té chvíli byla, ale jistě jako jediná s Ježíšem cítila a tušila, že to nedopadne dobře. Těžko posoudit, do jaké míry se jí Ježíš svěřoval se svými současnými nebo budoucími těžkostmi. O jejich vnitřním vzájemném spojení však nelze pochybovat bez ohledu na prostorovou vzdálenost.

BOHOZRÁDCOVA  TRAGÉDIE

Při četbě biblického úryvku o Vyvolení Dvanácti  jde mráz po zádech, zvláště v těchto dnech. Jediný z evangelistů Lukáš uvádí nikoliv bezvýznamnou informaci - Ježíš se předtím celou noc modlil na hoře.

Měl všechny apoštoly jasně a zřetelně před vnitřním zrakem - s jejich vlohami, dary i nedostatky, s jejich nechápavostí, hádkami, sobectvím, ambicemi a žárlivostí. Viděl Petra a jeho výkyvy, viděl, slyšel a prožil, jak Ho zapírá. Právě z něho učinil Skálu, na níž zbudoval svou Církev, kterou ani pekelné brány nepřemohou. 

Všechno, co se mělo stát, jasně viděl, zřetelně slyšel a intenzívně pociťoval. Byl to Boží Syn, ale také člověk se smyslovým vnímáním, pocity a emocemi nezasaženými hříchem, v plném stupni dokonalosti.

Vidění budoucího chování apoštolů  nebylo veselé, ale Ježíš viděl mnohem dál.  Viděl, jak dozráli, mnozí až k mučednictví.  V duchu slov apoštola Pavla: "... abyste dorostli zralého lidství měřeného mírou Kristovy plnosti"(Ef 4,13).

Těžkou a bolestnou otázkou zůstává Jidáš. Také jeho měl při své noční modlitbě před očima. Viděl, slyšel a vnímal jeho zradu v celé hloubce a šíři. Zrada je vždy odporný skutek. V tomto případě však nebyl zrazen jen nějaký člověk, ale Bůh, Boží Syn a Bohočlověk. Jidáš asi netušil, koho vlastně zrazuje, z evangelií vyplývá, že v Krista nevěřil. Ale co dělá, to věděl moc dobře.

Nelze potlačit závažnou otázku. Jak je možné, že ho vševědoucí Bůh vidící do budoucnosti připustil mezi apoštoly. Vypnul snad Ježíš při modlitbě na chvíli pozornost, nebo tam Jidáš proklouzl nějakým nedopatřením? Tyto otázky, i když se vynořují, postrádají smysl. Ježíš dobře věděl, koho mezi apoštoly přijímá a co spáchá. Jeho zradu měl před očima. Byl si vědom i toho, že ta zrada  nezůstane mezi nimi dvěma jako něco soukromého. Zasáhne církev daleko do budoucnosti. Církev je mystické Kristovo tělo, proto ji to nemohlo nezasáhnout. Prvek zrady proniká církví stále, i když je nepřemožitelná. 

Hřích prvních lidí v ráji taky nezůstal jejich osobní záležitostí, ale zasáhl celé lidstvo. Podobně Jidášova zrada zasáhla celou církev. "Skrze jednoho člověka vešel do světa hřích a skrze hřích smrt. Smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili" (Řím 5,12).

Ježíš tedy přijal zrádce Jidáše mezi apoštoly s plným vědomím. Žil s tím celou dobu svého veřejného působení, nosil to břemeno denně s sebou. Nevytěsnil to z mysli ani na chvíli. Vyplývá to i z evangelia: Ježíš od počátku věděl, kteří nevěří a kdo je ten, který ho zradí (Jan 6,64).

"Nevyvolil jsem si vás dvanáct? A přece jeden z vás je ďábel." Mínil Jidáše, syna Šimona Iškariotského. Ten ho totiž měl zradit, jeden z Dvanácti (Jan 6,70-71).

 Neřekl si, že to zatím pustí z hlavy a nebude na to myslet, protože by se musel z toho zbláznit. Boží Syn se zbláznit nemohl, ale možná to měl o to víc těžší.

 Přichází další závažná otázka. Jak byste se zachovali, kdyby do vašeho blízkého okruhu přišel člověk, o němž byste předem věděli, že vám udělá podraz? Za sebe mohu říci, že bych si nikoho takového do blízkosti nepustila. A pokud bych to přece jen udělala, třeba z úmyslu vykonat nějaký sebezápor nebo projevit velkorysost, chovala bych se k němu odměřeně a chladně. Myslím, že by z mého chování brzy poznal, že není vítaný. A jak už bylo uvedeno, Ježíš neměl o Jidášovi jen jakousi informaci. Jeho zradu viděl jasně už od počátku a v plném rozsahu. Přesto s ním jednal jako s přítelem až do poslední chvíle.  

Jidáš byl tedy v těsném spojení s Kristem. Viděl jeho skutky a zázraky a sám obdržel něco z jeho moci - uzdravovat, kázat, vyhánět démony. K tomu úkol pečovat o společnou pokladnu. Ježíš mu tedy dal maximální důvěru. Jak říká evangelium, Jidáš byl zloděj a z pokladny tajně bral. Možná se v duchu smál, jak je ten Mistr hloupý a naivní, že si ničeho nevšiml.  Ježíš o tom věděl moc dobře. Dal mu příležitost i čas ke změně. Přestože viděl a věděl dopředu, že toho tento učedník nevyužije, nakonec mu to hodí k nohám.

Plyne z toho závažná věc. Vzorné chození do kostela, častá modlitba a přijímání svátostí ještě nezaručují vstupenku do nebe. Někdo může být z pohledu nebo názoru lidí Bohu blízko, ale podle Božího pohledu daleko.  Evangelista Lukáš píše o učednících, kteří se domáhají vstupu. "Vždyť jsme s tebou jedli a pili a učil jsi nás na ulicích!" Ježíš jim říká: "Nevím, odkud jste. Pryč ode mě všichni, kdo se dopouštíte nepravostí!"

Je to založeno na spojení s Kristem, nezasloužené milosti, odevzdanosti a věrném plnění Boží vůle.

Je zajímavé, že Jidáš se navenek nijak negativně neprojevoval. Ostatní učedníci se nechovali zrovna pěkně. Hádali se, žárlili, domáhali se prvenství. Jidášova námitka v Betánii, že se drahý olej měl prodat a peníze dát chudým, vyzněla navenek sympaticky. Někdy i zdánlivě dobré věci mohou mít skryté špatné motivy.  Možná měl zlobu ukrytou hluboko v sobě a postupně v něm rostla. Nikdo z učedníků však do poslední chvíle netušil, co udělá. Přestože Pán  při poslední večeři řekl, že zrádce s ním sedí u stolu, a dával jednoznačná znamení.

"Je to ten, kdo se mnou smočí ruku v míse ... Ten, komu podám namočenou skývu..."

Z toho opět plyne, jak blízko si ho Ježíš k sobě pustil. Dokázali byste sedět u stolu a společně jíst s někým, o kom byste věděli, že se k vám za chvíli zachová podle?

 Učedníci nepochopili, k čemu se schyluje, protože byli plni pochyb sami o sobě. "Jsem to já, Pane?" Navíc ani s žádnou zradou nepočítali, protože mysleli na svoje budoucí pozice a pokračovali dál ve sporu, kdo z nich je největší. Tím byli zaměstnaní nejvíc.

Nakonec Jidáš ukázal sám na sebe. "Jsem to já?"  "Ty sám jsi to řekl."

Tak sám sebe odsoudil. Neodsoudil ho Ježíš. Bylo to jeho dobrovolné rozhodnutí, od kterého mohl ještě upustit. Když po Ježíšově výzvě, aby učinil hned, co chce učinit, odešel, učedníci v tom stále neviděli nic podezřelého. Mysleli, že ho Pán poslal nakoupit, nebo dát něco chudým.

"Co chceš učinit, učiň hned!" V tom výroku je obrovská svoboda. Ježíš ho nevyzval, aby provedl zradu, ale aby učinil, co chce. Měl svobodnou vůli. Mohl se rozhodnout jakkoliv a udělat cokoliv, dobrého nebo zlého. Úvahy, že za to nemohl, že jen plnil Boží plány a byl k té úloze předurčen, jsou scestné.  Takhle bychom si mohli omluvit cokoliv, co jsme udělali nebo uděláme špatného. Že za to nemůžeme, protože jsme k tomu byli předurčeni.

Tragédií je, že toho skutku nebylo třeba. Zákoníci a velekněží by si Ježíše našli i bez Jidáše. Byl zde jen jeden problém, že Ježíš byl stále obklopen davy. Ale to by se už nějak vyřešilo. Když se jim přišel nabídnout Jidáš, rádi jeho službu využili.  Ukřižování by se uskutečnilo tak jako tak, vše k tomu směřovalo. Jidáš jim to jen usnadnil.  "Syn člověka odchází, jak je psáno, ale běda tomu člověku, který ho zradí. Pro toho člověka by bylo lépe, kdyby se vůbec nenarodil" (Mt 26,24-25).

Je dojemné a fascinující, že s ním jedná jako s přítelem a oslovuje ho tak do poslední chvíle. A nejen to.  Myslí na jeho dobro a spásu, chce ho od toho skutku odvrátit. Ne kvůli sobě, ale kvůli němu. Vůbec bychom se nedivili, naopak by nám přišlo normální, kdyby v té vypjaté situaci zareagoval emocionálně. Třeba tímto způsobem: "Ty odporný zrádče, nepřibližuj se ke mně! Jednal jsem s tebou jako s přítelem, a ty takhle?"   Nebyl by to však Boží Syn, kdyby takto zareagoval.

"Příteli, polibkem zrazuješ Syna člověka?" Nejde o žádné škemrání nebo vyčítání. Byla to naposledy podaná pomocná ruka. Chtěl, aby si uvědomil, co dělá. Do poslední chvíle mu nabízel možnost obrácení.

V Matoušově evangeliu čteme: "Příteli, konej svůj úkol!" Jeho úkolem bylo něco jiného než zradit. Tento úkol si vybral sám. Ještě měl možnost se rozhodnout, jaký úkol chce vykonat.

V jiném překladu čteme: "Příteli, proč jsi přišel?" Nebo: "Příteli, pro tohle jsi tu?" To jsou otevřené otázky vyzývající k zamyšlení.

O motivu Jidášovy zrady existují různé dohady a hypotézy.  Peníze zde sehrály určitou  roli, ale nebyly hlavním důvodem. Mohlo v tom být zklamání, že Ježíš nenaplnil jeho očekávání a představy. Jidáš byl údajně členem skupiny, která chtěla svrhnout Římany násilnou cestou. Možná doufal, že získá pro tyto plány Ježíše. Anebo se cítil v kruhu apoštolů nedoceněný, toužil nějak vybočit, něčím na sebe upoutat.

 Jedno je jasné a stojí to v evangeliu. Ten čin mu  vnukl ďábel, který do něho vstoupil. Ďábel šikovně zneužívá naše pocity, emoce, touhu po penězích, postavení, obdivu, moci. Tady šlo navíc o učedníka, který se pohyboval v blízkosti Krista, obdržel nadpřirozené dary včetně schopnosti vyhánět démony. A nakonec pustil ďábla dobrovolně do svého srdce.

Do poslední chvíle měl možnost neudělat. Ježíš udělal vše, aby ho od toho kroku odvrátil. A když už to udělal, stále existovala možnost návratu. Místo toho šel za zákoníky vrátit jim peníze se slovy: "Zhřešil jsem, zradil jsem nevinnou krev!" Škoda, že to neřekl jinde a někomu jinému. Zákoníci neměli v moci mu odpustit a zajistit spásu, ani kdyby chtěli. Navíc jim byl ukradený. Ještě si mohl zachránit duši, i když k těm smutným událostem odsouzení a ukřižování by už tak jako tak došlo.

To, co nakonec udělal, mi přijde ještě tragičtější než skutek zrady. Odmítl zodpovědnost za svůj čin, nepostavil se k němu čelem, zareagoval zbabělým útěkem. Tak pohrdl Božím milosrdenstvím, Boží láskou a milostí. Vše, co mu Kristus dal a ještě mohl a chtěl dát, odhodil a pošlapal. Utekl před sebou a svým hříchem a hlavně před Bohem, nebylo však kam...

LKT

ZASKOČENÍ, ALE NE ZBABĚLÍ UČEDNÍCI

Útěk učedníků z Getsemanské zahrady je předmětem úvah a meditací. Nemáme právo soudit, nevíme, jak bychom se v té situaci zachovali my. Jedno je však jasné. Učedníci měli mnoho chyb a nedostatků, ale nebyli zbabělí. Když čteme pozorně, vidíme, že původně byli odhodlaní Pána bránit. "Máme se bít mečem?" Petr dokonce uťal sluhovi velekněze ucho.  Ozbrojená četa s Jidášem v čele je nepolekala. Byl to Pán Ježíš, kdo je zaskočil podivnými slovy a ještě podivnějším postojem.

Abychom je lépe pochopili, podívejme se na začátek jejich povolání. Všechno klapalo, zapadalo do sebe a šlo jako po másle. Ježíš disponoval nadpřirozenými schopnosti a něco z toho předal i učedníkům - moc uzdravovat, hlásat Boží slovo, konat zázraky, vyhánět démony. Učil jako ten, kdo má moc. Lidé mu viseli na rtech, milovali ho, přidávali se k němu. Jistě z něj vyzařovala vnitřní síla. Byli tu sice zákoníci a farizeové, kterým  to vadilo, kladli mu zákeřné otázky, nechávali ho sledovat, chtěli ho usvědčit. Ale Pán si s nimi vždy poradil. Nevypadalo, že by ho nějak ohrožovali. Působili spíš směšně.

Když se blížili k Jeruzalému, přesvědčení učedníků o jejich budoucích vysokých pozicích sílily. Zaznívá to z jejich rozhovorů a hádek o prvenství. Že Ježíš několikrát mluvil o svém budoucím utrpení a vydání do rukou starších, velekněží a zákoníků,   pouštěli jedním uchem dovnitř, druhým ven. Něco takového se jim nehodilo do krámu. Jednalo se o klasický příklad vytěsnění. Všichni máme sklon potlačovat a neslyšet  nepříjemné věci nebo varovné signály.  

Připomeňme si rozhovor u Césareje Filipovy. Ježíš se zeptal učedníků, za koho ho pokládají. Šimon Petr odpověděl: "Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého." Pána Ježíše jeho odpověď vnuknutá nebeským Otcem potěšila. Říká Petrovi, kým bude - skála, na níž zbuduje církev, dá mu klíče nebeského království. Petr jistě netušil, o co jde, ale utvrdil se v přesvědčení o své budoucí pozici. Není divu, že zareagoval lidsky, když Pán začal mluvit o svém vydání do rukou lidí a smrti. To přece nedávalo smysl. Možná má slabou chvilku, to se stává i velkým osobnostem. Rozhodl se ho povzbudit, protože ho měl rád, ale taky aby nepřišel o své budoucí postavení. To by přece byla škoda - kvůli jedné slabé chvilce.

Když se přiblížili k Jeruzalému, Ježíš dává učedníkům přesné instrukce. My nevidíme, co se děje za nejbližším rohem, a On věděl, že v sousední vesnici na něho čeká uvázané oslátko a jak budou lidi kolem reagovat. 

Načež se sebral, vpadl do chrámu a víme, co následovalo. V té chvíli jistě nepůsobil jako tichošlápek a bezmocný beránek. Jeho střety s čím dál naštvanějšími farizeji a zákoníky, z nichž vždy vyšel vítězně, nesvědčily o tom, že by si z někoho něco dělal. Na jeho stranu se přidávalo čím dál víc lidí. Kdo by v takové situaci čekal, že něco nevyjde.

Podobně jako příprava na vjezd do Jeruzaléma  probíhala příprava velikonoční večeře. Pán jim řekl, kam jít, na koho se obrátit. Našli všechno přesně, jak řekl. Nejenže konal zázraky a divy. Také v praktickém životě projevoval mimořádné schopnosti. Viděli, že má o všem přehled, všechno pod kontrolou, promyšlené do detailů, pečlivě naplánované. To jim dodávalo jistotu a sebevědomí.

U velikonoční večeře je rozhodil, když začal o nějaké zradě a nějakém zrádci. Netušili, o kom nebo o čem mluví, ani to nebrali vážně. Pokračovali dál v dohadování o prvenství a pozicích. Bylo to až neuvěřitelné. Tito nestálí, náladoví lidé plní výkyvů a vnitřní nejistoty se domáhají postavení. dohadování o pozice. Pán musel mít  pevné nervy, což jako Boží Syn měl. Nyní však přišla chvíle, kdy i Boží Syn potřeboval povzbuzení.

Nejbližší učedníci v Getsemanech totálně selhali, když upadli do spánku. Ale nelze se jim divit. Byla to těžká, podivná a nesrozumitelná situace. Jejich Mistr dosud plný síly a mimořádných schopností se najednou proměnil v trosku trpící úzkostí a prosící o pomoc.

Když přišla ozbrojená četa, vzchopili se a byli odhodlaní ho bránit. Vždyť jim šlo o budoucí postavení.  Přece si nenechají rozbít své velkolepé plány jen proto, že je na odlehlém místě náhodou napadl hlouček ozbrojenců. Budou se statečně bít za své ideály a zítra budou vesele pokračovat v cestě za svými pozicemi obklopeni davem ctitelů a obdivovatelů.

Byl to Ježíš, kdo je zaskočil, demotivoval a uvedl do zmatku. Zakazuje jim bojovat, dokonce uzdravil zraněného sluhu. Nechal se dobrovolně spoutat, zatknout, pronáší nějaká nepochopitelná slova o vládě temnoty. Taková náhlá nečekaná změna strategie musela být pro učedníky šokem. Najednou nesměli nic dělat, bránit se ani bojovat. Jejich útěk byl projevem bezradnosti než strachu.

Známe to z vlastní zkušenosti. Naše přirozenost je postavena na systému obrana, útěk, útok.  V nečekané situaci je nejjednodušší nějak reagovat, bojovat, bránit se, utíkat.

   Existuje však jiná cesta. Tomáš Kempenský ji nazývá královská cesta kříže. K tomu je však třeba dozrát.  Pán Ježíš se snažil učedníkům trpělivě tuto cestu ukázat. Nejdřív z té cesty utekli, ale nakonec na ni se zpožděním nastoupili. Jako syn z podobenství, kterému se nejdřív nechtělo jít pracovat na vinici, ale pak litoval a šel.

LKT