Prolog

Jmenuji se Zdislava, bude mi čtrnáct let, pocházím z významného moravského rodu a v mém životě právě došlo k bolestné a nečekané změně.

Píše se rok Páně 1234. V Čechách vládne král Václav, syn slavného Přemysla Otakara, Moravu spravuje jeho mladší bratr markrabě Přemysl.
Náš rod žije na velmožském sídle zvaném Křižanov uprostřed hvozdů Vysočiny, půl dne cesty od Brna. V těchto končinách se narodil můj otec pan Přibyslav.

Urození rodiče očekávají, že půjdu stejnou cestou jako matka a stanu se dvorní dámou české královny nebo vznešenou paní na velmožském sídle. Ale já jsem vždy toužila po jiné cestě.
Když mě vypravili do kláštera cisterciaček v Oslavanech, abych tam prohloubila svoje vzdělání, otevřel se mi
nový a podivuhodný svět. Meditace, studium, četba, opisování a zdobení vzácných rukopisů, zahrada s léčivými bylinami a vzácnými květinami. rok Byla jsem přesvědčena, že jsem svou cestu právě nalezla.
A pak to přišlo. Navštívil mě můj otec. Na tom by nic nebylo, mezi Brnem a Křižanovem cestoval často.  Tentokrát mě vyzval, abych si sbalila věci.
"Co prosím?" zeptala jsem se. Doufala jsem, že jsem jen špatně rozuměla.
"Sbal si věci, jedeš domů," opakoval o něco důrazněji.
Patrně již vycítil můj vnitřní odpor.
"Ale proč tak najednou?" koktala jsem zmateně.
Jeho oduševnělou tváří se mihl záhadný směv. "Všechno se dozvíš v pravý čas."
Co všechno? Vypotácela jsem se z hovorny jako v mrákotách.
Sotva jsem se vzpamatovala z leknutí, rozběhla jsem se křížovou chodbou. V záhybu chodby jsem se málem srazila s dvěma staršími řeholnicemi. Rychle jsem vykoktala omluvu a řítila se dál. "Tyhle
mladé šlechtičny... No to je chování ..." dolehly ke mně nespokojené poznámky. Nemohla jsem se zdržovat.
U dveří do cely matky představené. Rozbušilo se mi srdce. Klášterní pravidlo znělo, že paní abatyši nesmí
nikdo sám od sebe oslovit, natož k ní bez pozvání přijít. Přesto jsem se odhodlala zaklepat.

xxxxx

U klášterní brány postával světlovlasý zbrojnoš, můj bývalý
druh z dětství, dnes již vzdálený a cizí. Za uzdu držel nádhernou
bílou klisnu.
"To je dárek ode mne pro tebe," řekl otec.
"Děkuji," vysoukala jsem bezbarvým hlasem.
Jaký dárek? Znamená to, že odcházím na dlouho?
Pan Přibyslav na mne pátravě pohlédl. "Myslím, že tuším, co prožíváš."
Jak by to zrovna on mohl tušit?
"Můžeš sem občas přijet na návštěvu," těšil mě.
Jak občas? A proč jen na návštěvu? Ale já se chci zasvětit Bohu navždy!
Vyrazili jsme proti proudu řeky Oslavy. V téže chvíli zazněly
zvony svolávající k modlitbě, poté k mému sluchu dolehl zpěv
žalmů. Vrhla jsem poslední zoufalý pohled na klášter v Łdolí,
který se propadl se do hloubky jako náhle přerušený sen.
"Za pár dní si ani nevzpomeneš," prohodil otec. "Budeš mít ostatně
jiné starosti."
Radši jsem mlčela a myslela si svoje. Jaké starosti? Mou jedinou starostí je
následování Pána.
Odbočili jsme k hlubokým hvozdům Vysočiny. V ústrety se nám
vyvalil proud vůní, jehličí, pryskyřice, mechu, hub, vlhkého
dřeva a tlejícího listí. Prales nás sice živil, dával nám maso,
kožešiny, med, lesní plody, dřevo, pryskyřici, byl však i temnou
hrozbou, černou pouští, dřímajícím tajemstvím, neboś v něm
číhala dravá zvěř, lapkové, vlkodlaci, démoni a draci. Přežehnali
jsme se křížem, poprosili o pomoc své anděly a vyrazili Łzkou
stezkou obklopenou houštím, močály a bažinami. Z obrovských
jehličnanů splývaly až k zemi temně zelené závoje. Mezi stromy
tančily a bloudily světelné pablesky, v křoví se míhaly stíny,
z hlubin vycházely strašidelné zvuky. Vzájemně propletené větve
staletých obrů zastřely pohled k nebi a vytvořily nad námi černou
klenbu, v níž se utopil a pohasl všechen sluneční jas.
Až po delší době se na jehličí zatřpytil světelný odlesk. cesta
před námi se projasnila, les počal řídnout. Mezi stromy
probleskly louky a pole, zalité paprsky klesajícího slunce,
zavoněla Tráva připravená k senoseči. Kraj mého dětství povstal
z mlhy zapomnění.
Rybník již zahaloval stín, v rákosí ševelil večerní vánek,
k temnoucí obloze se tyčila řada štíhlých topolů. Na protějším břehu se
choulila řada dřevěných stavení s políčky, zahrádkami a vinicemi,
na návsi stál farní kostel zasvěcený svatému Václavu, který nechal
zbudovat můj otec. Na kopci, v plamenech ohnivého západu, se
rýsovala silueta hradního sídla se dvěma špičatými věžemi.
Svět, do něhož jsem si nepřála vstoupit, se neúprosně přibližoval.
Vyjeli jsme vzhůru po točité cestě. Zazněly fanfáry a zavířily
bubny. Těžká brána pobitá železnými pláty se s rachotem otevřela
a se stejným rachotem za námi zapadla. Podkovy koní zadusaly
potemnělým dvorem. Od stájí, chlévů a hnojišť zavanul silný
zápach, ve vzduchu poletovala hejna much.
Až do této chvíle jsem usilovně doufala, že je to vše jen divný sen, z něhož mě probudí
klášterní zvony a já se opět ponořím do chvály Boží
a spisů svaté Hildegardy, nebo se odeberu do klášterní zahrady. Ale
skutečnost, jíž jsem se v představách bránila, se zhmotnila. Už jsem ji
nemohla odmítat, musela jsem do ní chtíc nechtíc vstoupit,
odhodlaně a s důvěrou v Boží pomoc.
Nezbývalo mi než prosit jako Pán Ježíš v Getsemanech: Bože, ať
mě mine tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň.
V hlavní síni nás uvítala již za světla pochodní urozen paní matka Sibyla s mmi dvma mladmi sestrami. Byla stále svěží a půvabná. Měla olivově snědou pleś, tmavé oči
jiskřící jako mořská hlubina, pod závojem černé pletence vlasů. Nikdy jsem nevidla moe
Temné obrysy kopců naposledy vzplály a propadly se do modravé mlhy.
Ticho mě obklopilo ze všech stran jako neproniknutelná hradba.
Místo večerních chval zpíval jen větřík, prohánějící se v korunách stromů.
Z pralesů zahoukal dlouze a teskně sýček. Křižanov usínal pod hvězdnou září.