Studená církev 1992

Jednoho dne jsem otevřela Teologické texty. Tématem čísla byla Bible. Vzápětí jsem vytřeštila oči. Mezi články byla moje duchovní úvaha o Abrahámovi, kterou jsem smolila obtížně na psacím stroji po večerech a nocích, někdy i při pohotovostní službě přerušované zvoněním. A také v diskuzní rubrice mi vyšly dva názory.
Psaní do zásuvky po mnoha letech skončilo. Moje nadání, které jsem v sobě intenzívně, ale jen subjektivně cítila, se v této chvíli objektivně potvrdilo.
Telefonovala jsem nadšeně P. Doktorovi. "Právě mi někdo volal, že jsou v tom článku nějaké bludy," žertoval. "Budeme vás exkomunikovat!"
Když jsem se pochlubila se svým prvním publikačním úspěchem P. Rozbuškovi, bez zájmu odsekl: "Nemám čas číst ty jejich bludy!"
Jeho iracionální, ničím podložená předpojatost mě zarazila. Navíc to nemělo logiku. Jak může vědět, že tam jsou bludy, když to nečte?
Pocítila jsem zklamání. Došlo mi, že farnost o mých publikačních aktivitách nic netuší. Asi netuší ani o existenci periodika zvaného Teologické texty. Nikdo mi nebude tleskat, chválit mě, obdivovat a otvírat šampaňské. Dál pro ně budu ta divná a problematická. Moje nadání se sice potvrdilo, ale stejně i slova Písma, že prorok není prorokem ve své vlasti.
Ale ať už někdo něco tušil nebo ne, můj talent se dral na povrch všemi silami. Brzy jsem se měla dočkat zviditelnění, i když trochu jiným způsobem, než jsem si představovala.
Zkoušky jsem složila na jedničky a dvojky, ale do práce jsem se vrátila úplně vyčerpaná. Dovolenou jsem si vybrala na studium, takže jsem celé horké a dusné léto trávila v Městě u Labe. Denně jsem se dusila vedrem, připadala jsem si jako chodící robot.
Mnozí odjeli, farnost usnula. Měla jsem pocit, jako kdybych se propadala do nějaké prázdnoty.
V červenci vyšel v Katolickém týdeníku dlouhý článek pojednávající o milosrdenství a lásce k bližním. Vynořily se mi moje smutné zkušenosti po konverzi a po přestěhování do tohoto města. Napadlo mě napsat svůj názor, i když jsem si od toho nic neslibovala. Chtěla jsem si jen ulevit od tíhy, která mě spoutávala.
Psala jsem mechanicky jako stroj s vědomím, že můj dopis stejně skončí v redakčním koši. V lepším případě z něj bude zveřejněno několik vět. Popsala jsem svoje zážitky po křtu v Městě pramenů a potom ve Městě u Labe. Nepodepsala jsem se. Stejně mechanicky, jako jsem dopis napsala, jsem ho hodila do schránky. Pak jsem se opět propadla do smutné prázdnoty.
Podcenila jsem svoje nadání. Když jsem v srpnu otevřela Katolický týdeník, nestačila jsem zírat. Do očí mě uhodil velký nadpis Studená církev? - termín, který jsem ve svém dopise použila několikrát. Pod ním byl otištěn v celém znění můj dopis, zabíral asi třetinu stránky. K němu byl připojen komentář šéfredaktora Teologických textů, kněze a významného českého teologa. Stálo v něm, že jde o zatím nejradikálnější kritiku církve po revoluci a vyzýval k dialogu, psaní zkušeností a názorů.

                                   x x x x x

Mému stěhování do Prahy předcházela složitá korespondence a telefonování se šéfredaktorem. Gába se snažil najít ubytování, ale pořád se to nedařilo. Telefonování bylo tenkrát komplikované. Z práce jsem telefonovat nemohla, doma jsem telefon neměla. Tenkrát bylo mnoho domácností bez telefonního spojení, telefonní automaty se vyskytovaly sporadicky. První mobily velikosti cihly, obtížně přenosné, určené jen do auta a pro většinu normálních lidí cenově nedostupné, ještě nebyly na obzoru. Mohla jsem telefonovat jen z automatu na vzdálené poště a musela jsem mít připravenou hrst mincí. Jakmile hovor přesáhl určitou délku, hlas v automat žádal o vhození další mince. Gába navíc býval často mimo redakci, takže jsem nikdy předem nevěděla, jestli neběžím na poštu zbytečně. Když se mi pak podařilo spojit se s redakcí, sdělili mi, že tam není a nevědí, kdy přijde. Tato informace mě stála vždy několik korun. Pokud se mi podařilo ho zastihnout, odpověď zněla pořád stejně. Ubytování ještě nesehnal.
Neustálé běhání na poštu začalo být stresující. Listopad se navíc chýlil ke konci. Pokud jsem chtěla odejít ze školy na konci ledna, musela bych dát výpověď v těchto dnech. Vedení školy o mém úmyslu zatím netušilo.
Rozhodla jsem se, že to vzdám. Proč bych se měla stěhovat ve stresu a řešit honem, co udělat s bytem, když ani nemám zajištěné ubytování? Mohu ještě odučit 2. pololetí, výpověď dát až v červnu, vyřešit v klidu záležitosti kolem bytu, během letních prázdnin se přesunout do Prahy a do redakce nastoupit v září. Do té doby se tam nějaké ubytování snad najde.
Vypravila jsem se na poštu sdělit Gábovi svoje rozhodnutí. Tentokrát jsem se na něho dovolala hned. Než jsem stačila říci slovo, z druhé strany se ozvalo: "Podařilo se to, mám pro vás ubytování!"
Vnímala jsem to okrajově, protože jsem se už zaměřila na svou variantu. Začala jsem mu vysvětlovat, že bych radši nastoupila až po letních prázdninách a v klidu si všechno zařídila.
"Ale mně se už nemusí podařit to ubytování znovu zajistit," začal naléhat. "Navíc se v redakci chystají personální změny, za několik měsíců už možná šéfredaktorem nebudu."
"Rozhodnu se definitivně v těchto dnech a dám vám vědět," sdělila jsem mu.
V pátek 27. listopadu jsem našla ve schránce dopis. Byl od něho. Uváděl nějaké podrobnosti o ubytování, ale hlavně apeloval, že mám jedinečnou životní příležitost, která se už opakovat nebude. "Přeji Vám mnoho odvahy a moudrosti," zněla poslední věta.
Právě tato věta rozhodla. Nechtěla jsem vypadat jako nemoudrá a zbabělá, ani před sebou ani před někým druhým.
V pondělí 30. listopadu 1992 jsem dala ve škole výpověď.