Úryvky z nové knihy o uzdravení na přímluvu P. Kubíčka

Obálka

Tiráž na zadní obálce

Kniha navazuje volně na mou předchozí knihu Listy božské útěchy krví podepsané, v níž prožívám duchovní krize a bojuji se zdravotními problémy, do nichž vstoupil známý katolický kněz a lékař Ladislav Kubíček svými dopisy. Moje zápasy s nemocemi pokračují i po jeho smrti, vyvrcholily těžkou krizí víry. Ladislav mi opět vstoupil do života, i když tentokrát jinak. S jeho pomocí jsem prožila nečekané a podivuhodné uzdravení v rovině duchovní, psychické i tělesné, o němž tato kniha vypráví. Jedná se o subjektivní osobní příběh s motivem střídání světla    a tmy, s několika zastaveními na známých mariánských poutních místech, které hrají v příběhu roli. Vše se odehrává na pozadí pestrých událostí    v litoměřické diecézi, které zasáhly silně do mého života, zdravotního stavu a přípravy na zasvěcení Bohu - jmenování Mons. Pavla Posáda litoměřickým biskupem a jeho odvolání, sedisvakance, příchod Mons. Jana Baxanta roku 2008, úmrtí emeritního biskupa Josefa Koukla roku 2010. Kniha obsahuje ilustrační i dokumentační fotografie.

Obsah:

Lékaře nepotřebují zdraví                                    

   Nuže, měj si ho v moci                                        

   Tajemství královo a Boží skutky                         

Spisovatelka není spisovatelkou v diecézi                    

Formace jako překážková dráha?                                             

Biskup není biskupem v diecézi                                                

Co by ti na to řekl otec Ladislav?                                             

Léčka se protrhla a my jsme volní                                           

    Dobrodružství v Kunštátě                                    

    Prosba o uzdravení nevyslyšena?                                            

    Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobu?              

    Ó noci, střežila jsi!                                                                                       

    Bůh nám chce dát víc, než zač prosíme                

 Smrti, kde je tvůj osten?                                                                    

                              LÉKAŘE NEPOTŘEBUJÍ ZDRAVÍ

                            Ta nemoc není k smrti, ale k slávě Boží,

                          aby Syn Boží byl skrze ni oslaven (Jan 4,11).

V noci 11. září 2004 byl v Třebenicích u Litoměřic brutálně zavražděn katolický kněz a lékař MUDr. Ladislav Kubíček, kterého jsem znala osobně. Setkala jsem se s ním v těžkém životním období, když jsem ztratila práci, jež mě naplňovala. Navíc jsem zápasila s vážnými zdravotními problémy.

Tak se zrodila moje první kniha Listy božské útěchy krví podepsané, koncipovaná jako můj životní příběh, do něhož vstoupil P. Kubíček svými dopisy a duchovními radami.

Netušila jsem, že o něm budu psát ještě druhou knihu. V té první jsem uvedla vše, co jsem věděla a na co jsem si vzpomněla. Další zážitky však měly následovat a zvláštním způsobem se stupňovat.

Když jsem jako dospělá uvěřila v Boha a přijala křest, pocítila jsem povolání k zasvěcenému životu. To však vyžaduje dobrý zdravotní stav. Od dětství jsem trpěla opakovanými záněty průdušek a záchvaty suchého kašle, přestože jsem nikdy nekouřila a nekouřili ani rodiče. Vyčerpávalo mě to fyzicky i duševně a vrhalo do depresí a úzkostných stavů.

Doufala jsem, že po křtu se můj zdravotní stav zlepší. Bylo mi však čím dál hůř. Sužovaly mě časté virózy, kašel se stupňoval a prodlužoval, přidaly se i jiné zdravotní problémy. Pak mi diagnostikovali nebezpečný zhoubný nádor, o něco později středně těžkou klinickou depresi. Kvůli tomu mě propustili ještě před složením prvního slibu ze společnosti zasvěceného života.

Mnohokrát jsem kladla Bohu otázku – podobně jako starozákonní Jób – proč to vše na mě sesílá, proč mě v tom nechává a jaký to má smysl.

                  Což nejsou svízele údělem člověka na zemi,

                  dni jeho jako dni nádeníka?

                  Jak otrok touží po stínu,

                   jak nádeník čeká na svou výplatu,

                  tak jsem dostal v úděl měsíce bídy

                  a noci soužení byly mně přiděleny.

                   Když uléhám, říkám si: Kdy asi vstanu?

                  Když končí večer, sytím se neklidem do úsvitu.

                  Mé dny jsou rychlejší než tkalcovský člunek,

                  plynou bez naděje.

                  Pamatuj, že můj život je jako dech,

                  mé oko již nikdy neuzří štěstí.

                                                  (Z knihy Jób 7,1-4.6-7)

Z onkologického onemocnění i z deprese jsem se nakonec dostala. Uzdravení proběhlo přirozenou cestou – v prvním případě mě zachránila včasná diagnóza a odstranění nádoru,   v druhém případě pomohly léky. Přesto jsem obě uzdravení prožívala jako zázrak. Boží působení je skryto v každém    uzdravení, i když navenek převažují přirozené procesy posílené vhodnou léčbou.

Stále se mi však vracel kašel, který mě sužoval už od dětství. Nezabíraly žádné léky, ani volně prodejné ani předepsané. Nakonec přešel do chronického stavu. Začala jsem se léčit na plicním oddělení, kde mi nasadili inhalační antiastmatika. Ta však zabírala jen se střídavým úspěchem. Komplikovalo to nejen mou učitelskou profesi, ale i cestu k zasvěcenému životu. Prožívala jsem bezmoc a vyčerpání.

11. září 2009 – v den pátého výročí zavraždění P. Kubíčka – jsem se vydala do Kunštátu, kde je pohřben. Napadlo mě poprosit u jeho hrobu o pomoc a přímluvu. Otec Ladislav zemřel v pověsti svatosti, uvažuje se o jeho zařazení mezi kandidáty blahořečení. Součástí katolické víry je víra ve společenství svatých – spojení církve vítězné, trpící a putující.

Uzdravení však nenastalo. Kašel se zhoršoval, přidaly se úzkostné stavy. Vypukla u mně generalizovaná úzkostná porucha, doprovázená těžkou krizí víry, jakou jsem za celých dvacet pět let uplynulých od mé konverze nezažila.

O rok později – 11. září 2010 – skleslá na těle i na duchu jsem vyrazila do Třebenic na zádušní mši.

Navečer mi ujel poslední autobus, musela jsem jít pěšky. Po setmění jsem zabloudila mezi kopci Českého středohoří, nedaleko proslulé rozestavěné dálnice D8. Tam jsem prožila řadu dobrodružných a nebezpečných situací, které vyvrcholily podivuhodným uzdravením ve všech rovinách – duchovní, psychické i tělesné. O tom vypráví tato kniha.

                                     Konverze

    NUŽE, MĚJ SI HO V MOCI

Cestou uviděl člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“ Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží.“ 

(Janovo evangelium 9,1-3)                                               

Pocházím z prostředí nábožensky neutrálního, během dospívání mě zaujal „vědecký“ ateismus a dialektický materialismus. Roku 1983 jsem přijela do Bratislavy studovat farmacii, s odhodláním výše zmíněné bludy dál hlásat a šířit.

Když jsem chodila bratislavskými uličkami, jako kdyby mi z mysli padal nějaký těžký, tmavý závoj. Vnímala jsem intenzívněji, jasněji, barevněji. Hlas zvonů mi pronikal hluboko do nitra, z kostelů a chrámů vycházela zvláštní magnetická síla. Měla jsem z ní strach jako z každého neznáma, snažila jsem se jí klást odpor. Zároveň mě přitahovala a vábila.

Jednou večer jsem seděla se spolubydlící na pokoji, učily jsme se na písemku z botaniky. Někdo zaťukal. Přišla kolegyně z vedlejšího pokoje, měla nešťastný výraz, náruč plnou učebnic a skript. Nerozuměla vzniku buněčné stěny u rostlinné buňky. Je to opravdu komplikovaný proces složený z několika fází.

Zatímco se obě dohadovaly, růst buněčné stěny se mi začal odvíjet v hlavě plasticky a barevně jako film. Vnitřním zrakem jsem viděla zřetelně každou fázi jejího růstu. Moje myšlení bylo v té chvíli jasné a průzračné jako křišťál.

Náhle se mi vynořila otázka. Jak je možné, že všechno tak perfektně funguje a zapadá do sebe. Kdo to uvedl do pohybu?   Co bylo před tím, než ten pohyb nastal? Co bylo úplně na počátku a co bylo před tím počátkem?

V hlavě se mi zablesklo a rozsvítilo. Jako kdyby někdo náhle škrtl ve tmě zápalkou, nebo otočil vypínačem v temné místnosti. Těžký a černý závoj, který mi dosud zahaloval mysl, spadl. Jako kdyby vyletěla vzhůru nějaká temná opona a z potemnělého jeviště se rozlil proud světla.

Najednou jsem vnímala intenzívně Boží přítomnost – v jednom okamžiku jsem uvěřila v Boha. Můj rozum naplnilo světlo, smysly a city zaplavila radost. 

Později jsem přijala svatý křest, odumřela jsem své minulosti i hříchům. Stala jsem se novým stvořením, připojeným ke Kristovu tělu.

Satan řekl Hospodinu: „Kůži za kůži! Za sebe samého dá člověk všechno, co má. Ale jen vztáhni ruku a dotkni se jeho kostí a jeho masa, hned ti bude do očí zlořečit.“

Hospodin na to satanovi odvětil: „Nuže, měj si ho v moci, avšak ušetři jeho život.“ (Z knihy Jób 2,4-6)

Roku 1996 mě propustili z redakce Katolického týdeníku. Ztráta práce, k níž jsem měla všechny předpoklady a která mě naplňovala, k tomu nutnost hledat rychle jinou, mému již tak zhoršenému zdraví neprospěly.

O dva roky později mi diagnostikovali zhoubný nádor, který  může v pokročilém stádiu metastázovat do všech orgánů       a  během několika týdnů a měsíců zabít. Podobá se to vnitřní explozi. Od té chvíle jsem se cítila, jako kdybych v sobě nosila načasovanou bombu, o níž netuším, kdy vybuchne. Recidivy tohoto onemocnění bývají časté, někdy ještě deset patnáct let po odstranění nádoru.

V tom období jsem neustále zápasila s těžkou fyzickou a duševní únavou. Považovala jsem to za počátek umírání. Co jiného si má myslet onkologický pacient, když je mu denně a dlouhodobě špatně. Lidé v mém okolí mě vyzývali k optimismu a pozitivnímu přístupu, ale těm, kterým zrovna nic není, se dobře radí. Něco podobného zakusil od svých milých přátel také výše uvedený Jób.

V nemoci je to často jako s Jobem ve Starém Zákoně, když člověk chodí a pracuje, tak je to všechno dobré a pěkné, ale když Bůh sešle nemoc, je těch přátel nějak méně. – Ale přesto jsou. Zajímají se o naše bolesti a tak dále, ale když Bůh dopouští delší nemoc, pomalu nás začínají opouštět i ti věrní přátelé. Navštěvují nás řidčeji a jejich návštěvy často působí bolest. Místo aby nás potěšili, vyčítají nám některé věci, které působí hodně utrpení, a tak je duše sama jako onen Job...

              (Z Deníčku Faustyny Kowalské – čl. 1509)

                              Ztroskotání v sekulárním institutu

Koncem roku 1999 jsem se rozhodla svoje dlouholeté váhání   a přešlapování ukončit. Vstoupila jsem do sekulárního institutu. Jednalo se o společnost zasvěceného života, jejíž členky žijí a působí ve světě. Doporučil mi ji P. Ladislav, který znal několik členek osobně z doby společných vysokoškolských studií. Tak jsem zahájila tříletou duchovní formaci.

Současně jsem začala učit na střední zdravotnické škole. Hned první rok mi přidělili pět odborných předmětů, musela jsem se připravovat do noci a během víkendů. Žáci mou nezkušenost, slabost a nejistotu brzy vycítili, začali rušit a dělat nepříjemnosti. Pak napsali vedení školy stížnost na nekvalitu mé výuky. Následovalo několik hospitací, ale kromě běžných začátečnických chyb se žádné nedostatky nenašly. Vedení označilo stížnost za neopodstatněnou. Žáci však nadále zkoušeli, co vydržím.

Vzala jsem si naráz velké sousto – změnu profese a vstup do sekulárního institutu. Toto rozhodnutí urychlila onkologická diagnóza doprovázená silným pocitem, že mi už nezbývá mnoho času.

Znamení o uzdravení však přišlo. A ucítila v těle, že je vyléčena ze svého trápení. Vyprávím o tom ve své první knize.

Hrozba smrti se vzdálila, zdravotní problémy však pokračovaly. Každý měsíc mě sužovaly virózy, záněty průdušek, záchvaty suchého kašle, výpadky hlasu, migrény a zvracení. K tomu se přidaly intenzívní bolesti v kříži, které se při každém kroku stupňovaly. Obvodní lékař mi naměřil vysoký krevní tlak, následovalo několik záchvatů ledvinové koliky   a operace močového kamene.

Duchovní společnost, do níž jsem vstoupila, sídlila na Moravě, což obnášelo náročné cestování. Z tohoto důvodu jsem svůj vstup nějakou dobu zvažovala. Vedení společnosti mě ujistilo, že zahraniční členky dělí od sebe ještě větší vzdálenosti, ale nějaké přijatelné řešení se vždy najde.

Přijatelné řešení se našlo i v mém případě. Přesněji řečeno, řešení přijatelné pro společnost, pro mne už méně. Původně padl návrh, že bychom se mohly aspoň některé sejít občas v Praze. Všechny oslovené však odmítly. Uznávám, že měly objektivní důvody – vyšší věk, zdravotní problémy, péči  o starší rodiče, povinnosti ve farnosti.

Vedení nakonec rozhodlo, že budu dojíždět každý měsíc za nimi na Moravu. Tím hodili celé břemeno na mě. Nezbývalo mi než to přijmout, když jsem k nim chtěla patřit.

Tak jsem každý měsíc už ve středu večer balila batoh. Ve čtvrtek jsem musela mít sbaleno, protože toho dne jsem měla odpolední výuku a na pátek mnoho příprav. Po vyčerpávajícím pracovním týdnu jsem klopýtala rovnou ze školy na nádraží, pak přeplněným vlakem přes celou republiku a v neděli odpoledne přeplněným vlakem zase zpátky. Vzhledem    k proměnlivému zdravotnímu stavu jsem dost riskovala.

Spolusestry to braly jako samozřejmost. Netušily, kolik musím vynaložit času a sil. Společenství tvořily převážně starší dámy důchodového věku, které si často stěžovaly na zdravotní problémy. Že někdo mnohem mladší může být vážně nemocen, to je vůbec nenapadlo. Kdykoliv jsem se jen stručně zmínila o svých nemocech nebo strastech cestování, vypnuly sluch a opakovaly dokolečka: „Ty jsi ještě mladá!“

Tak jsem zápasila tři roky. Během formace mi byla diagnostikována středně těžká klinická deprese. Překvapilo mě to, ale byl to i počátek vysvobození. Když je problém odhalen a pojmenován, lze proti němu účinně bojovat. Léčba zabrala překvapivě rychle. Dodnes žasnu, kolik let jsem se s tímto neviditelným a trýznivým břemenem zbytečně vláčela.

Moje formace se chýlila ke konci. Vedení institutu mělo rozhodnout, jestli budu připuštěna k prvnímu slibu, případně mi bude prodloužena formace. Skončilo to propuštěním.

Sestra, která měla nade mnou patronát, mě už předem upozornila, že se moje záležitost nevyvíjí nejlépe. Ale rozhodnutí o propuštění překvapilo i ji. Čekala, že mi vedení doporučí dokončit léčbu a po uzdravení zahájit formaci znovu.

Vedení institutu ale tvořily členky, které mě osobně neznaly, nebo mě zahlédly jen z dálky. Společenství sestávalo z několika menších skupin, jež se scházely na různých místech,  každoroční exercicie probíhaly ve dvou turnusech. Tak jsem se ani při snaze o maximální účast s některými členkami vedení osobně ani jednou nesetkala.

Veškerá jednání probíhala v mé nepřítomnosti. Po třech letech těžkých zápasů mi přišla jen stručná zpráva, že jsem propuštěna. Zastihla mě uprostřed depresívní ataky, navíc v záchvatech kašle a zvracení, protože jsem se v těch dnech opět potýkala s virózou.

Důvody propuštění uvedené ve zprávě byly nejasné a mlhavé, jednalo se spíše o subjektivní postřehy. Kdyby uvedly jako důvod můj špatný zdravotní stav, byla by to pravda, kterou bych musela byť s bolestí přijmout. Místo toho však uvedly „nedostatek horlivosti v modlitbě a svátostném životě a nezájem o spolupráci s nejbližším okolím“.

Jaké okolí měly na mysli, dodnes nechápu. Zůstalo mi též záhadou, jak to zjistily z druhého konce republiky. Email nepoužívaly, většina s ním ani neuměla zacházet. Možná někomu zatelefonovaly a přeptaly se na mě, ale nevím komu. Jediný, kdo by mohl poskytnout objektivnější informace, byl místní duchovní správce. Ten mě však ujistil, že ho žádný sekulární institut nekontaktoval, ani nikdo jiný se na mě neptal.

Tehdy jsem nebyla schopna účastnit se pravidelně liturgie a farních aktivit a denně rozjímat. Bránily mi v tom zdravotní problémy. Kontakt s Bohem jsem však nepřerušila.  Co bych si bez tohoto kontaktu zvláště v tak těžké situaci počala.

Některé členky na tom byly podobně, omlouval je však vyšší věk. Zdravotní problémy v mém relativně mladém věku nebyly považovány za objektivní překážky, ale za výmluvy.  

Jak jsem už zmínila, moje drahé spolusestry mi často a rády opakovaly: „Ty jsi ještě mladá!“

Rada institutu dospěla k závěru – bez jediného osobního rozhovoru se mnou – že se modlím podle nálady, do kostela chodím, jen když se mi chce, a nezúčastňuji se farních aktivit ani života sekulárního institutu.

Že jsem za nimi dojížděla každý měsíc s maximálním vypětím přes celou republiku, to jim úplně uniklo. Nevynechala jsem ani jedny exercicie. Pokud mi zdravotní stav dovolil,  pomáhala jsem místním kněžím vést biblické hodiny. Na vlastní náklady jsem vydávala farní časopis s liturgickými, duchovními a literárními texty, což obnášelo hodiny práce.

Dodnes žasnu, jak si může někdo dovolit – kromě zpovědníka a duchovního rádce – posuzovat duchovní život jiného člověka, kterého navíc ani osobně nezná. Ty ženy zřejmě nečetly spisy známých katolických mystiků. Jinak by věděly, že existují různé způsoby a stupně modlitby, že kontemplativní duše nejsou schopny dlouho rozjímat a duchovní život prochází rozmanitými fázemi a krizemi, zvláště v době nemoci.

Když mi tenkrát přišla zpráva o propuštění, křičela jsem na Boha, k čemu mě vlastně povolal. Aby mě vyhodili ze sekulárního institutu, abych se zmítala mezi čtyřmi stěnami v depresích, záchvatech kašle, bolestech a zvracení? Byl to jeden z nejtemnějších momentů mého duchovního života.