Před konverzí a po ní

Následující dny a týdny jsem prožívala jako ve snu. Octla jsem se ve zvláštním mezistavu. Uvěřila jsem v Boha, ale můj způsob života zůstal stejný. Ani jsem o změně neuvažovala. Vlastně jsem ani nechápala spojitost mezi Bohem a konkrétním životem. Občas jsem nahlédla do nějakého kostela, ale zmocňovaly se mě rozpaky a nejistota. Co když se mě tam někdo nebo dokonce kněz na něco zeptá? Zážitek Boží přítomnosti byl intenzívní, ale jinak jsem zůstala dál křesťanským analfabetem a náboženským primitivem, jakých je v Čechách, zvláště v pohraničí, mnoho. Neuměla jsem ani Otčenáš a už vůbec ne Zdrávas, Bibli jsem neviděla ani z vrtulníku, nevěděla jsem ani, kdo to byl ten Ježíš Kristus, jakou hrál v křesťanství vlastně roli - ani z historického hlediska. Nevzpomínám, jestli jsme se o něm něco učili v socialistické škole. O nějakých křesťanech ve starověkém Římě snad krátká zmínka byla, pak se probírali mnohem podrobněji husité.
S kostelem, církví a katolíky jsem si ještě dlouho po mé konverzi nevěděla rady. Byla jsem překvapena, kolik věřících je v mém ročníku a kolik na celé škole - i při radikálním hlásání vědeckého ateismu. Nešlo jen o tradiční moravskou a slovenskou zbožnost. Ti mladí lidé k mému úžasu svou víru skutečně žili. Chodili nejen pravidelně do kostela, ale scházeli se i tajně a společně se modlili.
V rodném Městě pramenů jsem neviděla věřícího ani z dálky. Snad jen v dětství, když jsme bydleli nedaleko chrámu, ale to jsem si tenkrát neuvědomovala.
Jednu věřící ženu jsem tam potkala teprve nedávno na pracovišti, kde jsem byla v době přerušení studia na brigádě. Měla vysokoškolské vzdělání a mně vrtalo hlavou, jak je možné, že tak vzdělaná a inteligentní osoba věří nějakým nesmyslům. Několikrát jsme na to téma mluvily. Já nepřesvědčila ji, ona nepřesvědčila mě. Nic jsem si z těch rozhovorů nezapamatovala, natož abych něco pochopila. Když jsem se chystala do Bratislavy, vypustila jsem to z hlavy úplně.
Několik dní po nástupu do školy se ke mně přihlásily dvě studentky z třetího ročníku, s nimiž jsem před dvěma roky začala studovat. Byly to sestry z jižní Moravy, hluboce věřící, jmenovaly se Ája a Mája. Když mě oslovily a pozvaly na návštěvu, byla jsem ještě přesvědčená ateistka. Když jsem k nim za několik dní přišla, byla jsem už také věřící, ale nepokřtěná. O žádném křtu a vstupu do jakékoliv církve jsem ani neuvažovala.
Ája s Májou se z mého nedávného obrácení velmi radovaly a žasly.
"Ale nemyslete si, že okamžitě vstoupím do církve," upozornila jsem.
To je zarmoutilo. "Církev, to je přece Pán Ježíš, on je vinný kmen a my jsme ratolesti," poučovaly mě horlivě.
V duchu jsem si říkala, co je mi po tom. To je přece jejich věc, co já s tím. Vůbec mi nedošlo, že mi předložily jednu ze základních pravd víry. Považovala jsem to jen za básnickou metaforu. Možná to bylo lepší. Kdyby mě začaly přesvědčovat, že je to základní pravda a realita, asi bych se zablokovala ještě víc. Možná bych požadovala důkaz. Pro mě byla církev, zvláště katolická, nadále jen nějakou společenskou organizací, o níž jsem slyšela jen negativní a momentálně mě nezajímala. V Boha si přece mohu věřit sama, žádnou církev k tomu nepotřebuji.
"Pomodli se k Pánu Ježíši nebo k Panně Marii, aby ti ukázali další cestu, " naléhaly Jája s Ájou.
To mě uvedlo do rozpaků. Nikdy v životě jsem se nemodlila, žádného Pána Ježíše a už vůbec ne nějakou Pannu Marii jsem neznala. Co pořád mají s tím Pánem Ježíšem a s tou Pannou Marií? Proč to opakují pořád dokolečka?
Ale Pán Ježíš s Pannou Marií nebyli takový problém, a už vůbec ne dějiny katolické církve podávané socialistickou školou jako upálení Jana Husa, zlí křižáci proti hodným husitům, pronásledování kacířů a podobně. To jsem pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven, protože mi to nic neříkalo. Jako většina dětí mého věku jsem byla v tomto směru totálně vygumovaná.
Jedno jsem však nechápala - předmanželská a mimomanželská sexuální zdrženlivost. Proč by nemohli spolu spát dva lidé, kteří se mají rádi nebo k sobě něco cítí. Vždyť je to jejich věc. Co je církvi po tom.  Žila jsem v prostředí, kde to bylo normální a běžné. Nenormální bylo od jistého věku takto nežít. Děvčata ve škole se chlubila různými zkušenostmi, ať už skutečnými nebo vymyšlenými, a ta, která žádné zkušenosti neměla nebo o nich nemluvila, byla považovaná za divnou. 
                                                        Ája s Májou pořád opakovaly, že Pán Ježíš je vtělený Bůh. K informaci, že Ježíš Kristus je zakladatelem křesťanství, jsem se již dopracovala, ale tohle bylo trochu silné kafe. Kde to ti katolíci vzali? To by přece mohl říci každý. Ať to někdo nejdřív dokáže.
Velikonoce 1984 jsem trávila v Bratislavě. Neunikl mi zvýšený pohyb kolem kostelů. V těchto dnech se davy proudící dovnitř znásobily. Na Velký pátek jsem se odhodlala do jednoho nahlédnout, ale probojovala jsem se jen do předsíně. Kostel byl přeplněn lidmi. Zahlédla jsem jednu studentku z farmacie listovat horlivě ve zpěvníku. Byla z vyššího ročníku, znala jsem ji jen od vidění. Do té doby jsem netušila, že má ke křesťanství vztah.
Z nitra přeplněného kostela ke mně dolehlo zvolání kněze: "Bože, odpusť jim, protože nevědí, co činí!" Netušila jsem, že se čtou pašije o umučení Ježíše Krista. Ta věta mě hluboce zasáhla, pronikla mnou jako šíp. Copak takhle reaguje běžný člověk? Vždyť stačí, když nám někdo šlápne omylem na nohu nebo do nás strčí, a už vrháme zlostné pohledy. Tento člověk uprostřed nepředstavitelného utrpení a umírání ještě myslel na dobro svých mučitelů a vrahů, kteří se mu posmívali, dokonce za ně prosil. "To byl opravdu Syn Boží!" Během několika minut jsem uvěřila jsem v Kristovo božství.
Jen v Duchu svatém může někdo říci: "Ježíš je Pán.” (1Kor 12,3)
                                                         xxxxx

Zkouškové období jsem trávila v Městě pramenů a znovu se scházela se svým přítelem. Když jsem složila úspěšně všechny zkoušky a nemohla se dočkat, jak prožiji nádherné prázdniny s ním a zároveň v Boží přítomnosti, postihla mě nečekaná rána. Zůstala mi jen Boží přítomnost. Přítel mi sdělil, že už nemá zájem ve vztahu pokračovat. Bloumala jsem ulicemi a doufala jsem, že ho někde potkám a všechno bude jako dřív. Byl to jediný muž, který mě opravdu přitahoval, k němuž jsem něco cítila a chtěla s ním být. Viděla jsem ho v každém muži, který kolem mne prošel a byl mu jen trochu podobný. Podobal se mu i Kristus na kříži v předsíni chrámu, u kterého jsem v dětství vyrůstala a kam jsem nyní čím dál častěji zašla. Kdykoliv jsem se na toho Krista pohlédla, hned jsem myslela na toho přítele.
V těchto dnech jsem se začala poprvé spontánně modlit. Prosila jsem vášnivě Boha, aby mi ztraceného přítele vrátil. Bylo to spíš dupání vzteklého děcka, které se dožaduje bonbónu nebo hračky. Ale byl to můj první rozhovor s Bohem. Do té doby jsem s Bohem nemluvila, jenom jsem vnímala a prožívala jeho přítomnost.
O nějakém křtu a vstupu do církve jsem vůbec nepřemýšlela. Stále jsem doufala, že se ten přítel vrátí nebo přijde někdo jemu podobný. Jak bych to spojila s šestým přikázáním? Vždyť by mě pak nikdo nechtěl! Nevím, jestli jsem po něčem takovém skutečně toužila nebo jsem jen nechtěla vybočovat. 

Moje věřící známá mi navrhla setkání s knězem, s nímž bych si mohla o tom všem pohovořit. Působí zde rok jako kaplan, je jen o něco starší než já a velmi otevřený.
Když jsem se smíšenými pocity zazvonila na dveře fary, otevřel mi mladý, sympatický muž v černém roláku a černých kalhotech. V očích mu poskakovaly jiskry a plamínky. Do směšných figurek kněží prezentovaných v ateistických filmech měl daleko.
"Tak si představte, dvě hodiny jsem lítal po městě a sháněl tvaroh, a nakonec jsem sehnal tohle." Strčil mi pod nos krabičku s nějakou nažloutlou hmotou nejasné konzistence. "Nemohla byste to jako farmaceutka identifikovat?"
Když jsme si sedli za stůl, vytáhl cigaretu. "Nebude vám vadit, když si zapálím?"
Cvakl zapalovač. Pohyby zkušeného kuřáka zvedal a oddaloval cigaretu, přitom vydechoval obláčky kouře. Napůl zvědavě a napůl pobaveně mě sledoval, co to se mnou dělá. "Pohoršuje vás to moc?"
Už ani nevím, jestli mě to nějak pohoršovalo. Neměla jsem sebemenší představu, jak má katolický kněz vypadat a jak se má chovat.
Pak mi navrhl tykání. Byla jsem vyjevená, že je možné tykat si s knězem. Kněží z těch ateistických filmů jednali s ženami přezíravě, pokud s nimi vůbec jednali. Tak jsem poznala prvního kněze v mém životě.
Domluvili jsme se, že se občas sejdeme a pohovoříme si o hledání Boha a víry. Přemýšlela jsem, o čem mluvit příště. Při prvním setkání jsme se trochu seznámili, ovšem co mám říkat dál? Bůh a víra, to jsou velmi široké pojmy.
"Co je to hřích?" zeptala jsem se na dalším setkání, ale jen aby řeč nestála. Ve skutečnosti mě to zas tak nezajímalo.
"Měla by ses spíš ptát na Boží milost," zněla odpověď.
Nechápala jsem, o čem mluví. Slovo hřích jsem občas zaslechla nebo četla, i když mi nebylo jasné, co ten termín vyjadřuje. Ale o Boží milosti jsem slyšela poprvé. P. První se mi to pokusil vysvětlit, ale nic mi to neříkalo.

                                                       xxxxxx
Prázdniny se chýlily ke konci. Seděla jsem se svou věřící známou na lavičce v parku nedaleko chrámu. Ta známá se jmenovala Bajka a měla s sebou čtyřletou holčičku. Kolem nás poskakovali a poletovali vrabci. Jen tak z legrace jsem jim hodila několik barevných bonbónů s lékořicovou náplní. K našemu překvapení se na ně vrhli, popadli je do zobáků a odletěli. Vzápětí přiletěli další. Házela jsem jim bonbóny po hrstech. Slétali se v hejnech ze všech stran, vrhali se na ně jako diví, odnášeli si je a vraceli se pro další. Jako kdyby se rozhodli, že si udělají zásoby na zimu. Ta holčička za nimi běhala a pak přišla s udivenou otázkou, proč jí vždycky uletí, když jim nic neudělá.
Bajka jen tak mezi řečí prohodila, že jde za chvíli do kostela, jestli nechci jít s ní. Mši bude sloužit P. První. Zmocnila se mě silná zvědavost, jak se První projevuje v kostele. Bajka mi to navrhovala poněkud váhavě, měla trochu obavu, aby to nevyznělo jako nátlak. Ale já jsem už mnoho dní bojovala s touhou vstoupit do kostela. Odrazovalo mě jen to, že nebudu vědět, co tam mám dělat, i když První říkal, že na tom nic není. Když lidi vstasnou, vstanu také, když si sednou, sednu si také.
Jediný, kdo proti návštěvě chrámu protestoval, byla ta malá holčička. Jakmile uslyšela o kostele, začala fňukat: "Já nechci do kostelíčka!"
Celou cestu zlobila a opakovala dokola: "Maminko, nepůjdeme do kostelíčka?"
Když jsme vstoupily dovnitř a usedly do lavice, začala opakovat: "Kdy už půjdeme z kostelíčka?"
Kostel byl přeplněn lázeňskými hosty. Bylo 15. srpna. Ještě jsem netušila, že je slavnost Nanebevzetí Panny Marie. Ničemu jsem nerozuměla. Byl to zcela nový neznámý svět. První něco říkal z kazatelny, ale vnímala jsem ho jen vzdáleně. Ze všech stran se na mě valily dojmy.
Seděla jsem vedle Bajky a té malé holčičky, která tam pořád zlobila a opakovaně se dožadovala odchodu z kostelíčka. Po mé druhé straně seděla starší paní, která chodila na faru uklízet. Neviděla mě na faře ráda. Moc se jí nelíbilo, že se kolem kaplana začala motat nějaká neznámá slečna.
První si stoupl před oltář a pohlédl do uličky mezi lavicemi, jako kdyby na něco čekal. Nevěděla jsem, že je tam stolek s hostiemi a vínem, které věřící přináší k oltáři. Paní sedící vedle mne najednou vyskočila a snažila se prodrat do uličky. Důvod jejího počínání jsem tenkrát nechápala. Chtěla se ujmout nesení darů v domnění, že se toho nikdo neujal.
Na stolku ale nebylo nic nachystané. První se otočil a šel zase k oltáři, ta paní se mezitím prodrala z lavice. Když zjistila, že tam nic není, začala se prodírat zpátky k svému místu, zatímco já stále nechápavě sledovala její počínání. Při tom prodírání zakopla o něčí nohu a sedla si omylem na košík, který měla vedle sebe jiná paní. Košík pod její váhou zapraštěl a zasténal. A do toho se z druhé strany ozvala pronikavým hláskem ta holčička: "Maminko, kdy už půjdeme z kostelíčka?"
Náhle mnou proniklo poznání, že církev není jen nějaká organizace, ale tajemné společenství různých lidí různého věku, jehož hlavou je Kristus. Tento Kristus mě nyní přitahoval víc než všichni muži na světě. Vtahoval mě dovnitř církve. Chtěla jsem se ho dotknout, setkávat se s ním, svou víru nějakým viditelným způsobem prožívat a vyjadřovat. Bůh již nebyl někdo vzdálený, který prostě existuje, zatímco já si žiji svým životem. Již neplatilo jen to, že Bůh je, ale Bůh je láska. Poznala jsem, že mě miluje a já s ním mohu mluvit, mít s ním vztah. Proto mi odebral toho muže, aby se mi mohl sám zjevit. Daroval mi nebo spíše vrátil dar čistoty a zdrženlivosti. Nyní jsem věřila, že mi v pravý čas pošle toho pravého partnera.
"Kdo se napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému."

Šimon Petr odpověděl: "Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží."