Cestou uviděl člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: "Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?" Ježíš odpověděl: "Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží." (Jan 9,1-3)

                                                    Šťastná vina - šťastná nemoc

Ani ve snu jsem netušila, že o Ladislavovi Kubíčkovi napíšu ještě druhou knihu. V knize "Listy božské útěchy krví podepsané",  koncipované jako můj životní příběh, do něhož vstoupil P. Ladislav se svými dopisy a rozhovory, jsem napsala všechno, co jsem o něm věděla a na co jsem si dokázala vzpomenout. Ani o této předchozí knize jsem netušila, že ji budu psát. V jejím závěru jsem uvedla, že mě Ladislav nepřestal nikdy decentně sledovat a jeho pozornost trvá, ale již není tak decentní. "Jestli jsem v době jeho pozemské existence jeho slovům odolávala, nyní musím konstatovat, že je ,strašný jako vojsko pod praporcem´."

To není žádná metafora ani spisovatelská fantazie. Již několik měsíců po Ladislavově smrti jsem s ním měla zajímavý zážitek, který popisuji v následujících kapitolách. Do předchozí knihy jsem ho už nezařadila, protože jsem se domnívala, že šlo o něco výjimečného a ojedinělého. Netušila jsem, že další zážitky ještě přijdou, budou zvláštním způsobem gradovat a nakonec z nich vznikne nová kniha. 

Když jsem tuto větu psala, neuvědomovala jsem si, co právě píšu a jak se to do detailů vyplní. A už vůbec jsem netušila, že jsem právě napsala větu k úvodu mé budoucí druhé knihy. Ostatně ani Ladislav, když mi v září 1966 napsal a poslal první dopis, netušil, že právě položil stavební kámen k mé první knize. Často vůbec netušíme, k čemu nás Bůh v dané chvíli používá.

Od své konverze, k níž došlo v letech 1983-1985, jsem cítila silné volání k zasvěcenému životu. Avšak důležitou podmínkou k přijetí do zasvěceného stavu je dobrý zdravotní stav. Ale můj život, jak před konverzí, tak po ní, byl vyplněn neustálými nemocemi. Od dětství mě sužovaly časté záněty průdušek a záchvaty suchého kašle, přestože jsem nikdy nekouřila a rodiče také ne. Cítila jsem se špatně fyzicky i psychicky, což mělo negativní vliv na lidské vztahy.

Na podzim roku 1998 mi diagnostikovali velmi nebezpečný kožní nádor, který může v pokročilém stádiu metastázovat do všech orgánů a během několika měsíců nebo týdnů zabít. Podobá se vnitřní explozi. Od té chvíle jako kdybych v sobě měla načasovanou bombu, aniž jsem tušila, kdy vybuchne. Recidivy u tohoto onemocnění bývají velmi časté, někdy ještě deset patnáct let po odstranění nádoru.

Zápasila jsem s podivnými zdravotními problémy, které mě ochromovaly fyzicky i psychicky. Cítila jsem se úplně na dně, zbavena životní energie. Dlouho jsem to prožívala jako počátek umírání. Co jiného si může myslet pacient s vážnou onkologickou diagnózou, když je mu den co den špatně. V takovém stavu je nad lidské síly uvažovat pozitivně a optimisticky. Okolí mě k optimismu a pozitivnímu myšlení sice vyzývalo, ale těm, kterým zrovna nic není, se snadno mluví. Jak ostatně zakusil Jób od svých milých přátel.

Když Bůh nedává ani smrt, ani zdraví a toto trvá léta, okolí si na to pomalu zvyká a myslí, jako by člověk nemocný nebyl. Tehdy začíná pásmo tichého mučednictví, jen Bůh ví, kolik obětí duše přináší. (Faustyna Kowalská - Deníček)Začátkem roku 2000 se mi v kostele před svatostánkem vynořilo v mysli evangelium o ženě postižené krvácením, která se přiblížila   zezadu ke Kristu. ,Dotknu-li se jenom jeho šatu, budu zachráněna!´ A rázem jí ustalo krvácení a ucítila v těle, že je vyléčena ze svého trápení. Ježíš hned poznal, že z něho vyšla síla. (Mk 5,28-30).

Pomyslela jsem si, proč by z Pána Ježíše nemohla vyjít nějaká síla také nyní. I když to asi nepoznám. Žena z evangelia to zjistila, protože jí ustalo krvácení. Avšak onkologický pacient nikdy neví, jestli je uzdraven zcela nebo jen ve fázi bez klinických příznaků.  Nakonec jsem se smířila s tím, že své případné uzdravení subjektivně nijak nepocítím. Ale zmýlila jsem se. Znamení o uzdravení mi nakonec dáno bylo. A ucítila v těle, že je vyléčena ze svého trápení. Jak se to odehrálo, líčím v předchozí knize.

Byla jsem zachráněna, ale ještě jsem se necítila zcela zdravá. Cítila jsem tíhu v rukou a nohou, svaly mi tuhly, jindy jako by se roztékaly. Záchvaty kašle pokračovaly, přidaly se k nim migrény a zvracení.

Na jaře roku 2002 mi zjistili středně těžkou klinickou depresi, která po nasazení léčby rychle odezněla. Nestačila jsem žasnout, jak dlouho jsem se s tímto neviditelným a trýznivým břemenem zbytečně vláčela. Stálo mě členství ve společnosti zasvěceného života, propustili mě z ní ještě před ukončením počáteční formace.

Mnohokrát jsem kladla Bohu - podobně jako starozákonní Jób - otázky, proč to na mě sesílá a jaký to má smysl.

Co je člověk, že mu přikládáš význam, že se jím zabýváš v srdci,

že na něj dohlížíš každého rána a každou chvíli ho zkoušíš?

Proč sis mě vzal za terč, až jsem se stal břemenem sám sobě?

K čemu je ti dobré, že mě týráš? Zprotivil se ti výtvor tvých rukou?

Tvé ruce mě ztvárnily a udělaly se vším všudy, a teď najednou mě hubíš.

Na duchu jsem zlomen, mé dny dohasly, jen hrob mi zbývá.

Mé dny pomíjejí, moje záměry se hatí, přání mého srdce ztroskotala.

Uprostřed nemocí a utrpení se asi nikdo nedokáže intenzívně radovat, leda by byl na heroickém stupni svatosti. Ale s odstupem času lze i v těch absurdních, těžkých a temných momentech života rozpoznat Boží vedení a objevit dar milosti

Významný zesnulý teolog Jan Evangelista Urban v knize Velká obnova o kontemplaci upozorňuje, že se na svůj život díváme jakoby po kousku, vidíme a cítíme přítomný okamžik, chvíli a situaci, která na nás působí různě - tísnivě, smutně, depresívně, jindy naopak radostně. V oněch smutných a těžkých chvílích máme "dojem jakési beznadějnosti, snad i zbytečnosti, snad i zklamání, prostě jakési temné, chladné prázdnoty". Vidíme v tom momentu jen určitý, přítomný výsek života, pouze jeho část. "Tedy ne všechno, ne celý život, ne celou skutečnost kontemplativně, tj. názorem, patřením na celek." Pokud se naučíme vidět kontemplativně, tyto chvíle se naplní proto, že "temnota a smutek přítomný je přesvícen, přemožen jásavými, jasnými, zářivými pohledy před a potom, které překlopují přítomný okamžik." V plné kontemplaci je přítomen Spasitel, jediné dobro, který neschází a je přítomen i v těžkých chvílích. Proto když nás přepadnou takové smutné chvíle, je třeba se zadívat vzhůru nebo před sebe, do Plnosti Boží. "Zadívej se kontemplativně na den, na situaci a vlož do ní všechno, ne pouze smutek a důvody k němu, nýbrž spatřuj tam Ježíše! A spatřuj jej celého v jeho utrpení z lásky k tobě, ale i s jeho vítězstvím, s jeho věčnou slávou. Pak pocítíš, co řekl: "Blažené oči, které vidí, co vy vidíte!" (Lk 10,23)

Obě uzdravení proběhla přirozeným způsobem - v prvním případě mě zachránilo včasné zjištění a odstranění nádoru, v druhém případě prostě zabraly léky. Přesto jsem ta uzdravení prožívala jako zázrak. Boží pomoc je přítomna v každém uzdravení, i když navenek převažují přirozené procesy podpořené správnou léčbou.

Třetí uzdravení, o němž pojednává tato kniha, proběhlo úplně jinak než ta předchozí. Kritéria zázraku asi nesplňuje, ale podstatné je, že v něm sehrál významnou roli otec Ladislav. Ten míval vždy po ruce různá originální řešení. Jako se nedalo čekat, že po tak mimořádném životě skoná obyčejnou smrtí, stejně tak nelze čekat, že se bude podřizovat nějakým kritériím.

11. září 2009 v den pátého výročí jeho zavraždění jsem poprosila u hrobu v Kunštátu o přímluvu za uzdravení od záchvatů suchého kašle, které přešly do chronického stavu a ničily mě fyzicky i psychicky. Tenkrát jsem se léčila na plicním oddělení, kde mi nasadili inhalační antiastmatika, která zabírala jen přechodně.

Uzdravení nenastalo, kašel se zhoršoval, k tomu se přidaly těžké úzkostné stavy a hrůza ze smrti. Nakonec přišla hluboká krize víry, jakou jsem dvacet pět let od své konverze nezažila. Cítila jsem se bezvýchodně a beznadějně.

O rok později, 11. září 2010,  jsem pozdě večer po setmění zabloudila mezi Třebenicemi, horou Boreč a Lovosicemi. Tam jsem prožila řadu nebezpečných a napínavých situací. Vyvrcholilo to podivuhodným uzdravením duše i těla. Bylo to víc než uzdravení, vnímala jsem to jako znovuzrození a vzkříšení. Cítila jsem se, jako kdybych vyšla z hrobu. Bůh mi dal prostřednictvím Ladislava mnohem víc, než za co jsem prosila a co jsem očekávala. "Budeš-li věřit, uvidíš slávu Boží."

Ateisté a různí pochybovači nadpřirozená uzdravení odmítají. Jako častý argument uvádějí, že některé nemoci mohou odeznít spontánně, bez zjevné příčiny. Francouzská řeholnice Marie-Simon-Pierre, která se uzdravila na přímluvu bl. Jana Pavla II. z Parkinsonovy nemoci, popsala své uzdravení jako proměnu celého těla. Vnímám to úplně stejně.

Můj život byl vyplněn nemocemi, ale viděno zpětně, mnohem intenzívněji v něm bylo přítomno uzdravení, Boží milost a obdarování. Nebýt těch nemocí, nikdy bych neprožila tato úžasná uzdravení a už vůbec ne to třetí. Ježíš řekl: "Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní" (Lk 5,31; Mt 9,12). Můj život je jedno velké uzdravení. Ve velikonočním chvalozpěvu se zpívá: "Ó šťastná vina, pro kterou přišel Vykupitel tak veliký a vznešený."  Sama za sebe mohu říci: "Ó šťastná nemoc..."

Zápis Chizkijáše, krále judského, o jeho nemoci,

a jak se ze své nemoci navrátil k životu:

 
Již jsem si říkal:„Uprostřed svých dnů

se do bran podsvětí odeberu,

je mi odečten zbytek mých let.“
Říkal jsem si:„Nikdy už nespatřím Hospodina,

Hospodina v zemi živých,

člověka už nikdy nezahlédnu,

přiřadím se k obyvatelům té říše zapomnění.
Moje obydlí je strženo

a stěhuje se ode mne jak pastýřský stan.

Svinul jsem svůj život jako tkadlec dílo.

On sám odřízl mě od osnovy.

Do dnešního večera jsi se mnou hotov!
Stavěl jsem si před oči až do jitra,

že mi jako lev rozdrtí všechny kosti.

Do dnešního večera jsi se mnou hotov.
Jako rorejs a jeřáb, tak sípám,

kvílím jako holubice,

zemdlely mé oči upírající se na výšinu.

Panovníku, jsem v tísni, zasaď se o mne!
Proč bych dále mluvil?

Vždyť to, co mi řekl, učiní bezpochyby.

Doputuji veškerá svá léta s hořkostí své duše.
Panovníku, kvůli tomuhle se žije?

Žil můj duch pro tohle vše, co zažil?

Uzdrav mě a zachovej mi život!

Hle, ta hořkost přehořká mi byla ku pokoji.

Ty sám vytrhl jsi z jámy zániku mou duši,

za sebe jsi odhodil všechny mé hříchy.
Vždyť podsvětí nevzdává ti chválu,

smrt tě nedovede chválit,

ti, kdo sestoupili do jámy,

už nevyhlížejí tvou věrnost.
Živý, jenom živý, vzdá ti chválu jako já dnes,

otec seznámí s tvou věrností své syny.
Hospodine, buď mou spásou!

Budeme hrát na strunné nástroje

po všechny dny svého žití

v Hospodinově domě.“
(Iz 38)